Opravdu ještě v dnešní době musím psát, o čem to je? No dobře, i navzdory 50 milionům prodaných výtisků trilogie Milénium Stiega Larssona a švédské filmové verzi všech tří dílů si to zopakujme. Mikael Blomkvist (Daniel Craig), investigativní novinář, právě odchází od soudu jako spráskaný pes s rozsudkem, že se dopustil nactiutrhání. Stojí ho to nejen reputaci, ale prakticky i všechny prostředky. Mikael pracuje pro plátek Milénium, který vede jeho kolegyně a dlouholetá (vdaná) milenka Erika Berger (Robin Wright), a v rámci jeho zachování je tedy vlastně rád za poněkud bizarní nabídku, která mu přijde od bývalého továrníka Henrika Vangera (Christopher Plummer). Ten chce, aby se Mikael pokusil zjistit, kdo před více než třiceti lety zavraždil jeho praneteř Harriet. Podezřelými jsou pro Vangera celá jeho rodina, žijící pospolu na malém ostrově několik hodin od Stockholmu. Zprvu zdánlivě marné pátrání dá Blomkvista dohromady s asociální a výstřední bytostí, geniální hackerkou Lisbeth Salander (Rooney Mara), kterou život rozhodně nešetřil. Tahle prazvláštní dvojka rozjede pátrání, které je nakonec zavede úplně jinam, než by čtenář / divák čekal... Když se u nás loni do kin dostala "domácí" adaptace románu v režii Nielse Ardena Opleva, nebyl jsem jako fanoušek knihy výrazně zklamaný, už jen pro skvělé obsazení ústřední role Lisbeth talentovanou Noomi Rapace. Z předlohy mi toho (pochopitelně) chybělo hodně, ani dvě a půl hodiny mi nepřišly jako dostatečná doba na vyvážené podání komplikovaného detektivního thrilleru i vystižení složitého vztahu Lisbeth a Mikaela. Navíc už při čtení předlohy jsem si představoval adaptaci podstatně stylovější, ostřejší a tak nějak hollywoodštější. Když se objevily zprávy o tom, že se o látku zajímá sám David Fincher, jásal jsem. Protože tohle se zdálo jako námět přesně pro něj. Vzhledem k tomu, že jsem i u třetího vyprávění stejného příběhu víc než sto padesát minut ani nedutal, troufám si říct, že jsem se nemýlil. Jedna z Fincherových nejsilnějších vlastností je nesmlouvavost. Chápal, že kniha i film jsou o násilí, a proto trval na R-kovém ratingu (přístupnost pro mladší sedmnácti let jen s dospělým), což bylo rozhodnutí správné, stejně jako nadprůměrná stopáž, kterou tahle látka potřebuje, byť se můžeme pořád bavit o tom, že je to málo. Stejně nesmlouvavý je i přístup, s jakým je celý film vyprávěn: velmi soustředěně, efektivně, bez zbytečného záběru navíc. Což může zamrzet fanoušky jeho starších, "exhibujících" snímků. Takoví Muži, kteří nenávidí ženy totiž rozhodně nejsou. Titulková sekvence za zvuků předělávky Led Zeppelin nastolí pravidla hry: co bude následovat, bude temné, divné, stylizované a trochu art. Scénář Stevena Zailliana (Schindlerův seznam, Americký gangster) se v první řadě soustředí na pátrání po vrahovi, vztahy a emoce přicházejí na řadu až v druhém sledu. Můžete to vnímat jako chybu, ale analyticky chladný přístup k této látce je legitimní už jen kvůli postavám, jejichž citové zázemí je víc než divné. Sledování detektivní práce v podání Finchera je fascinující zážitek, i když už před začátkem filmu znáte všechny dějové zvraty a víte, kdo koho zavraždil. Zfilmovat pořádně detektivku, aby se z ní nestal jen velký slovní průjem, případně se divák ve spletité zápletce kvůli nutnému zkracování neztrácel (což je podle mě případ švédské verze), to chce pořádnou dávku talentu a tvůrci v tomhle ohledu na lékárnických vahách vyvažují informace, které divákovi zprostředkují slovem, a které obrazem. Naprosto famózní je pak odhalení identity padoucha, které se odehrává prakticky mlčky! Když se od slov přejde k činům, resp. od detektivky k thrilleru, potvrzuje režisér svou pověst jednoho z nejzručnějších mistrů oboru. Násilné scény nejspíš zaskočí i nejednoho otupělého diváka, naštěstí nemají podobu samoúčelných excesů. K téhle temné látce prostě neodmyslitelně patří, stejně jako ona rozsekaná míca, a je dobře, že se jim adaptace nevyhýbá. Napětí dokáže David Fincher gradovat snad ještě lépe než dřív, z takové scény v kuchyni by musel mít radost i sám Hitchcock. Temnou až bizarní atmosféru snímku pomáhá spoluvytvářet i soundtrack dvojice Trent Reznor, Atticus Ross, který se poslouchá těžko sám o sobě (navíc když má skoro tři hodiny!), ale jejich střídavě hypnotický a nervní ambient ve filmu funguje stejně výborně jako v předchozí spolupráci na The Social Network. Potěšilo mě, když se významná část publika zasmála při odkazu na Reznorovu kapelu Nine Inch Nails, jejíž tričko měl na sobě Lisbethin kamarád. Herecké obsazení je typově přesné. Kdo si v křehké dívce dávající v The Social Network kopačky hlavnímu hrdinovi dokázal představit démony stíhanou Lisbeth Salander, zaslouží si cenu za výjimečnou imaginaci. Na druhou stranu i ona má svou... jemnější stránku, takže Rooney Mara vlastně není až tak šokující volba. Nepřekvapí, že je skvělá, jinak by tu roli nedostala. Její podání Lisbeth je ve srovnání se švédskou kolegyní podobné jako celý Fincherův film - vyhrocenější, ostřejší. Daniel Craig je pro mě osobně sympatičtější, byť samozřejmě zhollywoodštělá verze Blomkvista. Není to obtloustlý mlsný kocour, spíš drsňák každým coulem. Chemie mezi oběma znamenitě funguje, i když společných scén by si zasloužili v ideálním případě trochu víc. Tady je ve výhodě čtenář knih, který si nejspíš leccos z jejich vztahu vzpomene či domyslí... Jestli výsledný dojem něco trochu sráží, je to finální dovětek, roztáhnutý po emocionálním vrcholu na minimálně dalších patnáct minut. Nevadí mi jedna zásadní změna v závěru, protože dává smysl, spíš celé lpění na potřebě dovysvětlit toho víc, než je nutné. Takové vychladnutí je dobré po cvičení, ne po dvou a půl intenzivních hodinách špičkové napínavé filmařiny. Co bude s dalšími dvěma díly? David Fincher se od nich prý distancuje, na druhou stranu s takhle vysoko nastavenou laťkou ať radši nevznikají. Milénium v rukou kohokoliv jiného totiž musí být nutně zklamáním. A to si Lisbeth Salander nezaslouží. Ani my.