"I've made a career of playing sons of bitches." Tato památná slova Kirka Douglase vystihují jeho dlouholetou kariéru u filmu asi nejlépe. Žijící hollywoodská legenda, která 9. prosince oslaví již 95. narozeniny, bude předmětem prosincového Stroje času. Počet rolí, které Kirk Douglas od druhé poloviny 40. let ztvárnil, se téměř blíží třímístnému číslu. Většina z nich má však řadu společných rysů - Douglas se do paměti filmových diváků již v začátcích své kariéry zapsal jako prototyp ambiciózních kariéristů a charismatických záporáků. "People are always talking about the old days. They say that the old movies were better, that the old actors were so great. But I don't think so. All I can say about the old days is that they have passed." Jako řada jeho hereckých kolegů zabrousil i Kirk Douglas do producentských vod - v roce 1955 založil vlastní produkční společnost Bryna Productions, pod jejíž hlavičkou vznikly dva jeho slavné snímky režírované Stanleym Kubrickem - Stezky slávy a Spartakus (a mimochodem taky jeden z amerických snímků Huga Haase Lizzie). I přes řadu nezapomenutelných rolí byl na Oscara nominován jen za tři z nich. Poprvé již v roce 1949 za hlavní roli boxera ve snímku Champion (ve Stroji času jsme o něm psali zde), podruhé o tři roky později za roli ambiciózního filmového producenta v Minnelliho dramatu Město iluzí a naposledy v roce 1956 za ztvárnění Vincenta van Gogha v dalším snímku Vincenta Minnelliho Žízeň po životě (za něj tehdy získal Zlatý glóbus v kategorii Drama). Vždy však zůstalo jen u nominací. Až teprve s postupem let začal být za svůj nesporný přínos filmu oceňován a začal kompletovat "čestné ceny". V roce 1980 mu například ve Francii udělili čestného Césara, v roce 1991 obdržel cenu za celoživotní dílo od Amerického filmového institutu, v roce 1996 čestného Oscara, v roce 2001 čestného Zlatého medvěda v Berlíně, v roce 2005 cenu za celoživotní dílo v Palm Springs... Prosincový Stroj času bude představovat jakýsi průřez jeho kariérou - nejprve zhodnotíme jeden z jeho prvních snímků z konce 40. let Dopis třem manželkám režírovaný Josephem L. Mankiewiczem, následně dva hity z 50. let, Wilderovo Eso v rukávu a zmiňované Město iluzí Vincenta Minnelliho, poté jeden z řady jeho westernů Poslední západ slunce v režii Roberta Aldriche a nakonec připomeneme spojení hvězdy klasického Hollywoodu s vycházejícím talentem nového Hollywoodu Brianem De Palmou ve snímku Zuřivost.