Přestože se minulý režim snažil všemožně hlásat, že drogy a podobné látky jsou výplodem prohnilého kapitalistického světa a spořádaný socialistický občan je k životu nepotřebuje, bylo to právě Československo, kde se začal ve velkém vařit pervitin. U jeho zrodu stál Pavel Gregor, který se stal jedním z prvních "vařičů" u nás. Sám několikrát spadl do pekla drogové závislosti a ocitl se na hraně života a smrti. O jeho životním příběhu a nejen o něm vypráví film mladého českého režiséra Tomáše Řehořka, který se do povědomí diváků zapsal nadějným debutem Proměny. Ve svém novém snímku Piko kombinuje prvky hraného filmu s dokumentárními záběry. V pozadí je tedy slyšet hlas skutečného Pavla Gregora, který vzpomíná na to, jak se k drogám vlastně dostal. Po drtivou většinu snímku ho ale jen slyšíte a jeho podobu si domýšlíte z použitých archivních fotografií. Jeho představitel Rostislav Novák (známý spíše ze seriálů jedné komerční televize) odvádí dobrou práci a role narkomana se zhostil se ctí, působí velmi uvěřitelně. Samotný Gregorův příběh je nepochybně velmi silný a působivý a na stopáž osmdesáti minut by bohatě vystačil. Řehořek bohužel udělal tu chybu, že se kromě Gregora věnuje ještě Zdeňku Zavázalovi, což je dnes už bývalý policista působící na protidrogovém oddělení. Jejich osudy se časem spojily, a ač každý působili na druhé straně barikády, stali se z nich velcí přátelé. To je sice hezké, ale vzhledem k délce filmu je prakticky nemožné, abychom tento vztah pochopili. Hodina a čtvrt je málo k tomu, abychom pochopili, proč si Zavázal vybral zrovna Gregora a ne někoho jiného. O nějakém postupném budování důvěry a přátelství nemůže být ani řeč. Notně k tomu přispívá i Zavázalův představitel Miloslav König, který není příliš charismatický a úlohu policisty mu nelze moc věřit. Aby toho nebylo málo, v příběhu ještě vystupuje bývalý frontman skupiny Vitacit Dan Horyna, který ví také o drogách své. I jeho příběh je působivý a rozhodně má co říct, ale ve společnosti dvou kolegů naprosto zaniká. Dozvíte se sice mnoho zajímavých věcí, ale opět platí, že osmdesát minut je dost málo. Horyna je vtipný a jeho vyprávění má potřebnou šťávu, ale nelze se ubránit pocitu, že všechno je tak trošku naznačené a nedořešené. Představitel Horyny, Štěpán Benoni, dopadl ze všech asi nejhůř. I když se snaží opatřit rockera dávkou charismatu a pověstného rockového šílenství, jeho snaha nedopadá nejlépe. Chvílemi je jí až přespříliš a scénář mu ani nedává moc prostoru se rozehrát. Z celého filmu tak máte pocit, že klouže po povrchu věcí, někdy se odváží nahlédnout i dál, ale okamžitě couvne a vrací se zpět. Je to obrovská škoda, protože Řehořek po celou dobu zvládá film technicky na úrovni. Kamera, kterou sám vedl, vypadá velmi dobře a některé záběry sugestivně navozují pocit, že i divák je po požití nějaké omamné látky. Piko je navíc zahaleno celé do temnějších barev a Řehořkovi se místy daří vytvořit hodně depresivní, až bezvýchodnou atmosféru. Tomu napomáhají i přesně vybrané lokace a kulisy. I střídání hraných a skutečných záběrů je velmi citlivé, neruší a výsledku značně pomáhá. Jednoznačně nejlepšími složkami snímku jsou zvuk a hudba. Ta je minimalistická a jen podporuje a dokresluje neveselou situaci všech zúčastněných. Zvuk je na tom obdobně a jeho tvůrci si na něm dali hodně záležet. Každé kápnutí vody nebo zapálení a potažení z cigarety je dobře slyšet a působí velmi nepříjemně (v dobrém slova smyslu). Piko má šanci své diváky najít a plánované projekce a besedy na středních školách jsou rozhodně dobrý nápad. Řehořek je nepochybně nadaný režisér a má cit pro obrazovou stránku filmu. Škoda, že scénář se mu tolik nepovedl a na malém prostoru se snaží sdělit příliš mnoho věcí. Ve výsledku je Piko lehce nadprůměrným filmem, který je po technické stránce zvládnutý více než dobře.