Žánr / styl / cyklus (vyberte si, co je libo) film noir si člověk automaticky spojuje s černobílou kamerou. A v drtivé většině případů, hlavně z klasického období čtyřicátých let, to také platí. Ale je tu potom Smrtelný hřích, nebo raději Leave Her To Heaven, jak mnohem osudověji a prostě lépe zní originální název snímku (také je to citát z Hamleta) Johna M. Stahla. Ten totiž dokazuje, že zlo a temnota se mohou naplno projevit i v zářivých a sytých technicolorových barvách za denního světla. Snímek začíná záběry na spisovatele Richarda Harlanda (Cornel Wilde), který se po dvou letech vězení vrací domů. Jeho obhájce začíná ve flashbacku vyprávět hrozivý příběh svého klienta. Richard se ve vlaku seznamuje s krásnou Ellen Berent (Gene Tierney), která právě čte jeho knihu. Ellen zjevně ohromuje jeho podobnost s jejím zesnulým otcem a zapomíná tak skoro okamžitě na svého snoubence a do Richarda se zamiluje. Ten je jejím smělým, sebevědomým chováním okouzlen, a tak překvapivě lehce rozdýchá i skutečnost, že Ellen nečekaně před rodinou a bývalým snoubencem oznamuje, že se budou brát. Zjevně však netuší, co bude následovat. Smrtelný hřích je film zároveň vrcholně krásný a nehorázně odporný. Ztělesněním obojího je postava Ellen, za kterou byla mimochodem Gene Tierney nominována na Oscara. Úvodní narážky na podivně intenzivní vztah s otcem sice znějí podezřele, ale jinak je první půlhodinu naprosto okouzlující bytostí. Získá si srdce nejen Richarda, ale i diváka. Tím hůř se pak snášejí překvapivé trhliny ve zdánlivě dokonalém dojmu, jakým zprvu působila. Hrozivý rozdíl oproti ostatním noirovým femme fatales je ten, že Ellen s děsivou samozřejmostí páchá ty nejodpornější činy ne pro peníze či zisk, ale ze šílené žárlivosti, která ji nutí zničit každého, kdo by měl stát mezí ní a jejím manželem. Ať už je to nevlastní sestra, Richardův postižený mladší bratr či dokonce vlastní nenarozené dítě. Nutno říct, že Gene Tierney se s takto vyhrocenou rolí poprala naprosto famózně a ani chvíli nepropadá nabízejícímu se přehrávání. Je v jeden moment neodolatelně okouzlující, v druhý zase chladně bezcitná. Je to monstrum, ale zároveň s ní člověk aspoň v první části trochu cítí, protože zlo nepáchá naschvál, ale prostě proto, že si nemůže a neumí pomoci. Není asi náhodou, že Martin Scorsese označil Smrtelný hřích za jeden z jeho nejoblíbenějších filmů všech dob a Tierney za jednu z nejpodceňovanějších hereček zlaté éry Hollywoodu. Mimochodem, původně se pro roli Ellen uvažovalo o Ritě Hayworth, ale odmítla. Je dost pravděpodobné, že později zalitovala. To, že snímek znamenitě funguje i po více než šedesáti letech, souvisí i se zdánlivě prostým, ale precizně vystaveným příběhem, který emocionálně vrcholí ve scénách na jezeře, na schodech a pak při trýznivě dlouhém soudním přelíčení v závěru. Režisér John M. Stahl dnes příliš známý není, na první pohled je ale jasné, že byl inspirací pro slavného tvůrce technicolorových melodramat z padesátých let Douglase Sirka. Celý Smrtelný hřích znamenitě graduje, diváka emocionálně "ničí" a v závěru u soudu ho doslova týrá. Člověk si napoprvé možná ani nevšimne, jak šikovně je manipulován, když dostává prostor pouze obžaloba, jejíž čím dál brutálnější výpady obhájce či soudce ani na chvíli nepřeruší. Dostává zde prostor jinak upozaděný bývalý hrdinčin snoubenec v podání Vincenta Pricea, který působí skutečně fanaticky.
Snímek byl nominován na čtyři Oscary, získal pouze jediného pro kameramana Leona Shamroye. Jenže ocenění jsou relativní. Nejdůležitějším testem kvalit (nejen) filmu je čas a Smrtelný hřích obstál se ctí. Troufám si říct, že je to jeden ze snímků, který může získat pro klasický Hollywood nové fanoušky. Je prostě zatraceně dobrý.