Letos tomu bude dvacet jedna let od pádu komunismu. Demokratické Česko(slovensko) už bude moc pít i v Americe, kam se teď každý její občan může jet svobodně podívat, když si vydělá na letenku. Většina lidí dnes bere svobodu jako samozřejmost, ani já si z totality prakticky nic nepamatuji - bylo mi pět, když jsem na Václaváku obdivovala tu spoustu svíček a kytek, a přitom vůbec netušila, proč tam vlastně jsou. Právě proto by tu měl být film. Umění které by mělo zapomnětlivým osvěžit paměť, mladým ukázat, jaké to tenkrát doopravdy bylo a fungovalo, co všechno se v té době nesmělo a muselo, a snad by dokázalo i nějak kriticky zhodnotit onu dobu. Bohužel, český film si oněch osudných čtyřicet let vypůjčuje velmi často a velmi rád, ale většinou jen jako kulisu, na jejímž pozadí rozehrává lehce nahořklé komedie nebo romantické muzikály. Neříkám, že jsou všechny tyhle filmy špatné, ba naopak, ale v tom dvacetiletém výčtu mi jednoduše chybí víc děl s jednoznačným poselstvím a výraznějším kritickým pohledem. Pojďme se tedy u příležitosti uvedení filmu Občanský průkaz do kin podívat, jak se československý a český film po roce 1989 s touto smutnou érou našich dějin dokázal vypořádat.
Jedním z prvních, kdo perfektně využil nabyté tvůrčí svobody a možnosti beztrestné a otevřené kritiky společnosti, bylo divadlo Sklep v čele s režisérem Tomášem Vorlem, které natočilo v roce 1990 značně bizarní a absurdní film Kouř. Proložený rytmickou poezií (recitační skupina Vpřed) poukazuje s humorem a velkou dávkou ironie na všechna klišé doby a přivádí na scénu dnes již kultovní postavu kulturního referenta Arnoštka s jeho fajnovou diskotékou, kterou by mu mohl závidět i Michal David. Tomáš Vorel zde dokázal vytěžit maximum z toho, že "to" všechno měli lidé a hlavně i sami tvůrci ještě v živé paměti a především se nebál trochu odvázat. Veleúspěšný písničkový retrofilm Rebelové zašel ještě dál než k poezii jako prostředku vyprávění, představil nám coververze nejznámějších hitů květinových šedesátých let a nabídl divákům příběh o velké lásce, kterou uťal osudný osmašedesátý rok. Zuzana Norisová ujíždějící s rodiči kolem sovětských tanků přes hranice za zvuků tesklivé písně Řekni, kde ty kytky jsou sice nenechala jediné oko suché, ale zbytek filmu je spíš romantický muzikál než cokoliv jiného a éru "komančů" využívá opět spíš jako pouhou kulisu. Podobnou cestou se vydal i celovečerní debut Jana Hřebejka Šakalí léta. Zasazený na přelom padesátých a šedesátých let a za zvuků rokenrolu představil první pořádný český muzikál od Starců na Chmelu a těžký život za totality je u něj až na druhém místě. Jan Hřebejk je nicméně tvůrcem, jemuž bychom měli věnovat víc, než jen dvě věty o jeho muzikálové prvotině. Hned jeho druhý film v tandemu se scénáristou Petrem Jarchovským a spisovatelem Petrem Šabachem se stal obrovským hitem a já osobně ho považuji za jeden z nejlepších porevolučních filmů o komunismu, který byl dosud natočen a který bohužel Hřebejk dodnes nedokázal překonat - Pelíšky. On vlastně patří mezi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Tvůrci zde dokázali to, co se následně povedlo už jen jednomu dalšímu českému týmu. Natočit komedii, ze které je v každém obrazu cítit, v jak hrozné době se vlastně odehrává a jak vážné věci se staly a mají se stát. Přesně vypointované scény, výborné herecké obsazení nebo i skvěle vybraný soundtrack v čele s Blue Effect dělají z Pelíšek jedinečný a nezapomenutelný film české kinematografie, z jehož závěru mrazí v zádech. Přestože se Hřebejk několikrát snažil vstoupit do stejné řeky s velmi podobným stylem a tématy (filmy Pupendo, U mě dobrý nebo vloni Kawasakiho růže), nikdy už úspěch ani kvalitu Pelíšků nezopakoval.
Velmi brzy po revoluci se začaly točit také adaptace slavných knih, které měly před listopadem menší či větší (ale spíš obrovské) problémy s režimem. Jedním z prvních takových filmů byl hned v roce devadesátém Tankový prapor Víta Olmera podle stejnojmenného románu Josefa Škvoreckého (ten v roce 1969 emigroval do Kanady). Prý pravdivou (těžko můžu posoudit) komedii z prostředí komunistické vojny ale o rok později překonali Černí baroni, také z prostředí pluků PTP (pomocný technický prapor), tedy táborů nucených prací československé armády, natočeni podle geniální knihy Miroslava Švandrlíka. Nezapomenutelný film plný zlidovělých hlášek a českých hereckých hvězd je ale opět především ironickou komedií s absurdními situacemi. Z dalších adaptací slavných románů stojí za zmínku hlavně Báječná léta pod psa, komedie o dospívání za socialismu podle románu Michala Viewegha. Patří mezi další z těch mála filmů, které pod pokličku komedie dokázaly schovat veškerou tragiku a beznaděj života v totalitě a na postavě Kvidova otce perfektně ukazují, proč pro slušného a chytrého člověka muselo být peklo v té době žít a chtít něco dokázat. Z trochu jiného soudku je černobílý film ...a bude hůř, natočený na motivy knihy Jana Pelce, jenž ukazuje značně odlišný pohled na boj s režimem. Velmi syrové dílo nabízí alternativní kulturu a rebelii mladých intelektuálů žijících podle motta "sex, drogy a chlast", není ani trochu líbivé, ale tím spíš se dokáže dostat hluboko pod kůži všem problémům doby. Mezi témata, která si filmaři vyhlídli, patří třeba i pionýrské tábory, o jejichž stereotypech vypráví s lehkou dávkou sklepáckého humoru Ondřej Trojan ve svém celovečerním debutu Pějme píseň dohola. Film z roku 1990 zůstal ve své době možná trochu neprávem nepovšimnut ale objevila se v něm spousta dětí, ze kterých dnes vyrostly české hvězdy (mj. herecký debut tehdy čtrnáctileté Ani Geislerové nebo Jiřího Stracha). Zvláštní poetikou vyniká hořká komedie dalšího sklepáka Milana Šteindlera Díky za každé nové ráno, natočená podle knihy Haliny Pawlovské. Za posledních pár let se ještě sluší upozornit na poetické drama Kousek nebe o lásce za zdmi komunistického kriminálu, která ovšem může být jen těžko naplněna, loňské 3 sezóny v pekle, které jako jeden z mála snímků zobrazují osudnou dobu po druhé světové válce, kdy se komunisté teprve dostávali k moci, a stejně starý film Pouta, jenž je jakýmsi psychologickým rozborem velmi narušeného příslušníka tajné policie.
Kdybych měla rozhodnout, který z českých filmů nejlépe zareagoval na totalitní režim, který ho nejvíc zkritizoval a který zobrazil pro dnešního diváka hrůzy tehdejší doby nejvěrněji, byl by to těžký úděl. Bohužel ale v tom záporném slova smyslu. Naštěstí po mě ale tohle nikdo nechce, a proto jsem si na úplný konec schovala Kolju. Dávám za pravdu Americkým akademikům a myslím, že Jan Svěrák dostal Oscara právem, protože Kolju považuji za jedno z našich nejlepších porevolučních děl a rozhodně nejlepší z těch odehrávajících se před listopadem 89. Nemá cenu popisovat tenhle svěrákovsky laskavý, ale v hloubi smutný a tragický příběh, protože ho snad každý zná, každý viděl a skoro každý má rád. Jak je vidět, stále zůstává v českém filmu spousta prostoru a námětů z doby totality, které nebyly využity a je to velká škoda. Proč nikdo nenatočí drama o Miladě Horákové, o zinscenovaných procesech a politických vězních? Námětů máme v této smutné historii spoustu, zvěrstev se stalo tolik, že by měl být spíš problém rozhodnout se, které z nich zfilmovat dřív. Dobrý scénárista a šikovný režisér by určitě dokázali natočit vypovídající a zajímavé filmy, to by ovšem museli chtít. Jenže natočit vážný film o podobných věcech je obrovský risk a těžko říct, jestli by diváci do kina přišli za kvalitou a ne jen za smíchem a provařenými tvářemi. Možná i proto se tvůrci komunismu stále bojí. Snad získají odvahu dříve, než zapomenou...