Byl to silný rok. V oscarových nominacích za rok 1956 soutěžily takové tituly jako Cesta kolem světa za 80 dní, Gigant, Vojna a mír, Desatero přikázání, Anastázie a Král a já. Ve třech posledních hrál Yul Brynner a za muzikálovou roli siamského krále sošku získal. Oscara za režii téhož filmu sice převzal Walter Lang, ale herečka Deborah Kerr, jež svou nominaci neproměnila, později napsala Brynnerovi v blahopřejném telegramu: "Zasloužené dvojí vítězství. Nejsi jen skvělý herec, ale i skvělý režisér." Co tím myslela? Kniha Margaret Landon Anna a král Siamu vyvolala jistou politickou kontroverzi. Autorka ve svém románu zpracovala skutečný příběh Angličanky Anny Leonowens, jež se v letech 1862-1867 stala vychovatelkou dětí siamského krále Mongkuta a inspirovala panovníka k politickým reformám. Potíž je, že obraz krále, jak ho popisuje Landon, se obyvatelům někdejšího Siamu a dnešního Thajska ani trochu nelíbil. Zatímco se všechny děti v thajských školách učí, že ctihodný Mongkut byl "otcem vědy, kultury a techniky v Siamu", v knize a jejích filmových zpracováních figuruje jako neotesanec se šarmem orangutana v říji. Britské učitelce je pak přisuzována role vševědoucí mravní autority, jež s arogancí kolonialistů přišla zaostalé Siamce poučit, co je pro ně nejlepší. Takové konotace nevyhnutelně prosakují i do filmu, který byl přes své nekonfliktně pohádkové ladění v Thajsku zakázán. Když se Yul Brynner dostavil v roce 1951 na casting chystaného divadelního muzikálu, nikdo v komisi ho neznal. Holohlavý muž s uhrančivým pohledem byl tehdy zaměstnán jako televizní režisér ve společnosti CBS a snil o kariéře filmaře. Památné odpoledne, kdy předstoupil před broadwayské hitmakery Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina, usedl na zem, začal zpívat v jakémsi pro ně neznámém jazyce a doprovázel se na kytaru, nasměrovalo jeho životní cestu novým směrem. Brynner byl okamžitě angažován do titulní role panovačného siamského krále. Nikomu příliš nevadilo, že zpěv nepatří k jeho nejsilnějším stránkám. Autoři si zakládali zejména na pěveckých partech hlavní ženské postavy. Protože ve starším filmu Anna a král Siamu hrál krále Rex Harrison a produkce muzikálu zprvu doufala, že si sotva intonující herec roli rád zopakuje, monarchovy party záměrně nebyly pěvecky náročné. Představení se ostatně mělo stát především beneficí broadwayské muzikálové hvězdy Gertrude Lawrence. Jedna z klauzulí ve smlouvě jí také zajišťovala přednostní právo hrát Annu i v případné filmové adaptaci. Během první sezony však byla subretě diagnostikována rakovina a o rok později zemřela. Představitelky Anny se během let střídaly, zato Yul Brynner odehrál všech 1246 představení, získal za svou kreaci cenu Tony a o jeho obsazení do filmu nikdo nepochyboval. Tím kurióznější je, že samotný Brynner ve filmu hrát nechtěl, zato měl zájem ho režírovat a do role krále obsadit Marlona Branda. Vysněného herce nezískal a režií byl pověřen rutinér Walter Lang, ale Brynner se svých ambicí zcela nevzdal. Strávil s tou látkou pět let, věřil, že ji zná lépe než kdokoli jiný, a všem nežádoucím výmyslům producentů (jako třeba nápadu, že krále by na konci mohl zašlápnout velký bílý slon) byl připraven zabránit i přes režisérovu mrtvolu. Natáčení se podle všeho neslo v duchu zápasu těchto dvou pánů o rozhodující slovo. Místo tehdy obvyklých šesti týdnů se točilo šest měsíců, vše v ateliéru. Ideální podmínky pro epidemii ponorkové nemoci. K jakému táboru se tehdy přidala Deborah Kerr, je podle výše citovaného vzkazu jasné. Byl to ostatně Yul Brynner, kdo prosadil její obsazení do role Anny. Kandidátek bylo více a režisérovi se zdála nejvhodnější pěvecky disponovaná Maureen O'Hara, ale autor hudby Richard Rodgers v narážce na její film Against All Flags kategoricky prohlásil, že "žádná pirátská královna Annu hrát nebude". Kerr Brynnerovi učarovala v divadelním dramatu Tea And Sympathy (v jehož filmové adaptaci si zahrála v témže roce) a svým ustáleným typem decentní anglické dámy se zdála být ideální představitelkou Anny. Až na jeden detail - neuměla zpívat. V době, kdy si všichni lámali hlavu, jak herečce taktně sdělit, že její zpěv nelze použít, a nepřipravit ji o potřebné sebevědomí, Deborah sama uznala, že na zpěv nestačí, a s úlevou přijala zprávu, že je o věc postaráno. Král a já totiž znamenal mimo jiné průlom nejslavnější zpěvačky, o jaké jste nikdy neslyšeli - Marni Nixon. Tehdy pětadvacetiletá dívka vynikala schopností napodobit hlas i herecký výraz Deborah Kerr (zpívala za ni i v následujícím filmu Nezapomenutelná láska), a jak se později ukázalo, i Natalie Wood (West Side Story) nebo Audrey Hepburn (My Fair Lady). Pro dosažení co nejpřesvědčivější iluze Marni Nixon nedabovala zpěv dodatečně, ale byla přítomna natáčení všech pěveckých scén, a třebaže nebyla vidět, musela se kvůli autentickým nádechům a hlasovým modulacím naučit i veškerou choreografii a mimo dosah kamery ji provádět paralelně s herečkou. V kontextu jejich ostatní filmové práce se dnes spojení Yula "kovboje" Brynnera a Deborah "hodné tety" Kerr jeví zvláštně, ale v potvrzení teorie, že protiklady se přitahují, mezi nimi na plátně funguje ona tolik vzývaná "chemie". Film přirozeně zacílil na nejširší publikum a pro žádné ožehavé narážky ani odvážné scény v něm nebylo místo. Vztah Anny a krále není milenecký, pouze pracovní a později přinejlepším přátelský. Přesto všechny rozverné dialogy o rozdílech mezi demokracií a diktaturou nebo silou a empatií podbarvuje hmatatelné sexuální napětí a je možné je číst jako zvláštně ostýchavé námluvy dvou lidí, kteří jsou okouzleni svou protikladností. Ve slavné scéně, kdy Anna učí krále tančit polku, se sice zpívá největší hit muzikálu Shall We Dance? a probíhá v ní vtipný dialog o taneční etiketě, nejvýmluvnější jsou ale odmlky mezi tanečními kroky a poté, co ustane hudba. Nevyřčený podtext je tím, co povyšuje zdánlivě frivolní muzikál a emancipační bajku na plnokrevnou romanci.
Pokud rádi srovnáváte různé verze stejných příběhů, vězte, že existuje animovaný remake muzikálu, Král a já z roku 1999. Ve stejném roce byl znovu - tentokrát výrazně vážněji - adaptován román Margaret Landon jako Anna a král s Jodií Foster a Chow Yun-Fatem. Doporučuji zejména všem, kteří se ztotožňují s výhradami Thajců proti starším verzím a mají v oblibě politickou korektnost až za hrob. Sluší se dodat, že svou životní roli si po letech zopakoval samotný Yul Brynner v třináctidílném televizním seriálu Anna And The King ze 70. let a za pozornost jistě stojí i výše zmíněná první adaptace Anna a král Siamu s Rexem Harrisonem a Irene Dunne v titulních rolích.