Celé to působí, jakoby nás autoři hodili do jednoho z dílů páté sezóny nějakého úspěšného sci-fi seriálu. A vzhledem k samotnému konci by ten seriál měl mít sezón ještě pět dalších. Pobíhá tu po poušti neznámé planety trojice jakýchsi vojáků, oblečených do srandovních lego/robo kostýmů, které by zapadly třeba do
Strážců vesmíru (ale koneckonců ani
Predátor s
Robocopem by se v nich neztratili) a snaží se ulovit neznámého osamoceného emzáka, se kterým ztroskotali.
Netušíme, co jsou zač vojáci, co chtějí, co je zač emzák a co chce on, jaký je rok a kde to vůbec všichni jsou. Vizuálně je ta poušť s rostlinkami sice jasná Nevada (nebo jiný stát USA s pouští), ale z omylu nás mají vyvést dva měsíční satelity, co se čas od času na modré obloze objeví. I když to hejno ptáků v jiném záběru, kteří jsou přiblíženi v detailu, trochu zmate.
Postupem času odpovědi na některé z otázek dostáváme a autoři se snaží, aby byly co možná nejvíce šokující, stejně jako jednotlivé zvraty. Ty se ke konci stávají natolik překombinovanými, až se málem na mozek dere myšlenka, že "tohle je přece pěkná kravina". Nic to však nemění na tom, že při akceptování celé zápletky bledne struna kytary závistí, když se koukne, jak napnutý je divák.
Jenže s tou jednoduchou zápletkou to není až tak jednoduché. Není totiž nijak obtížné vzpomenout si, kde jsme něco podobného už viděli. Ať už je to třeba závěrečná část snímku
Kozoroh 1,
Černočerná tma, začátek
Planety opic (trochu i ta hudba!) nebo úplně nejvíc
Můj nepřítel Wolfganga Petersena, u kterého se již dá mluvit o vykrádání (ti smířlivější hovoří o poctě).
Režisér Sandy Collora je známý výhradně jako autor krátkých filmů. Především se však prosadil coby designér a modelář řady slavných trikových filmů pod vedením Stana Winstona. Proto je překvapivé, jak málo tento film využívá trikových záběrů. Těch se pořádně dočkáme pouze na samém začátku a na konci. Mimoto se ještě Sandy vyžívá v technických serepetičkách obleků oněch vojáků a maskách pár mimozemšťanů, které však příliš kreativní nejsou. Podobně jako v seriálech
Star Trek,
Babylon 5,
Farscape a řadě jiných, kde stačí, aby měl někdo jinou barvu kůže, načesané vlasy, odstáté uši nebo pár nezvyklých vrásek a každý ví, že se jedná o mimozemšťana, i zde si režisér a jeho kolegové vystačí s něčím velmi podobným.
Jinak se však jedná o adrenalinovou jízdu bez hluchých míst, která využívá mimozemského prostředí především k tomu, aby za pomoci příjemně promyšleného scénáře vykouzlila komorní akční příběh s psychologickými prvky na pozadí universa s velkým potenciálem pro pokračující seriál, který ale pravděpodobně nikdy nevznikne a ani se o to asi nikdo nesnaží.
Hunter Prey by sice mohl být další z režisérových krátkých filmů, jednotlivých drobných nápadů je však tolik, že se celovečerní stopáž v klidu snese a naopak na konci snímku vzniká nepříjemný pocit, že příběh přece ještě musí pokračovat, že se vlastně vůbec nic nevyřešilo. Takovýhle otevřený konec sice může fungovat jako jakýsi nečekaný zvrat (kterých jinak není ve filmu málo), na mě však působí trochu jako marnost.
Lovec kořist (jak byl uváděn na letošním Fresh Film Festu) je nadšenecká science fiction, která může vzbudit dojem laciné retro amatéřiny. Takový úsudek je ale necitlivý, protože snímek dokáže z minima a na nevelkém prostoru vykřesat něco, čemu se dá říkat promyšlená žánrovka ze staré školy pro skutečné fanoušky sci-fi.