Seznámili se na policejní stanici. Sedmnáctiletého Jima Starka (James Dean) zadrželi po opilecké rvačce, jeho sousedku Judy (Natalie Wood) pro potulku s neblaze proslulým gangem mladistvých delikventů a Platon (Sal Mineo) se provinil zastřelením několika štěňat. Aniž to o sobě navzájem vědí, všechny tři motivuje k jejich výstřelkům nespokojenost s rodinným životem a úzkost z budoucnosti. Pesimista by řekl, že je pálí dobré bydlo, optimista, že z toho vyrostou, a realista nejspíše, že v jistém věku je silně frustrující nemít čemu vzdorovat. Mladé publikum řeklo jako jeden muž "To jsme my!" a zajistilo snímku nepřehlédnutelný zářez v dějinách kinematografie. Název Rebel bez příčiny původně nesla studie vězeňského psychiatra Roberta M. Lindnera, na niž studio Warner Bros. zakoupilo práva už ve 40. letech. Z projektu, původně připravovaného pro Marlona Branda, ale nezůstal kámen na kameni. Lindner se ve své práci zabýval poněkud patologickými případy, kdežto režisér Nicholas Ray si přál vyprávět o citové frustraci obyčejných mladých lidí, kterým zdánlivě nic nechybí. Jsou materiálně zajištění, pocházejí z takzvaně slušných rodin, a dokonale tedy zapadají do mediálního obrázku idylické Ameriky v době poválečného blahobytu. Přesto se tyto děti účastní soubojů na nože, potulují se po nocích a hazardují v závodech o to, kdo stihne dříve vyskočit z jedoucího auta. Nicholas Ray ukazuje obviňujícím prstem na jejich rodiče - právě na usměvavé hospodyňky a bodré otce, kteří jsou symbolem pastelových 50. let a zcela spokojeni se svým postavením ozubených koleček systému přehlížejí emocionální problémy svých potomků. Domy, trávníky i životní hodnoty představitelů střední třídy se navzájem podobají jako vejce vejci a totéž se samozřejmě očekává od jejich dětí, pozůstatků poválečného baby-boomu. Uniformita. Teenageři v Rayově filmu tedy neprotestují proti politickým represím ze začátku dekády, ani se jich bezprostředně netýká účast v žádné samoúčelné válce, jaká poznamenala generaci předcházející i následující. Netvoří organizovanou skupinu, nebrojí proti konkrétnímu nepříteli. Jde jim o právo na individualitu, na možnost formovat se cestou vlastních, třeba i chybných rozhodnutí. Rebelie těchto dětí, jak ji film prezentuje, se dnes může jevit jako naivní žánrový obrázek. Z Jamese Deana v nedbale rozepnuté červené bundě, s úhledně nagelovaným rozcuchem a cigaretou přilepenou na rtu se totiž časem stal stejně bezobsažný kýč jako z triček s obrázkem Che Guevary. Zbožštění protagonisty, který "rebelsky" zahynul při autonehodě měsíc před premiérou, dosáhlo absurdních dimenzí - mladí diváci, kteří se v hrdinovi Rayova filmu našli, si totiž paradoxně vytvořili svou vlastní uniformitu - začali se oblékat, česat a mluvit jako James Dean. Zpětně je těžké uvěřit, že kult, jaký se z Rebela bez příčiny stal, byl dílem souhry vnějších okolností, a nikoli dobře spočítaným kalkulem. Filmy Nicholase Raye nikdy nepatřily k masově navštěvovaným, Jamese Deana v době jeho obsazení nikdo neznal a s dalšími zástupci systematizované šarže macho teenagera v džínách a s nagelovanými vlasy se skutečně roztrhl pytel až po uvedení Rebela do kin. Ray svůj film dokonce začal točit jako černobílý; drahý CinemaScope, vyhrazený v té době jen filmům s předpokládaným komerčním potenciálem, dostal k dispozici až v okamžiku, kdy se z Jamese Deana stala přes noc hvězda. Jeho předešlý film Na východ od ráje režiséra Elii Kazana prospěl jeho kariéře a poněkud zavařil štábu, který si s namyšleným hercem dosyta užil jeho nových hvězdných manýrů. I ty jsou ve vzpomínkách zúčastněných zpětně reinterpretovány jako obdivuhodný projev rebelie. Na ikony se přece nesahá. Když Rebela zbavíme vnějších vrstev popkulturní slupky a necháme zcela stranou uslintané zákulisní historky o postelových avantýrách všech tří protagonistů s bisexuálním režisérem, zůstane subtilní melodrama o hledání otcovského vzoru. Frustrace Jima Starka souvisí s pasivní rolí jeho otce (Jim Backus), dobráckého muže, který chce pro syna jen to nejlepší, ale svým rezignovaným životem pod pantoflem afektované matky mu neposkytuje příklad hodný následování. Otec Judy je pro změnu typem strohého patriarchy, který vyžaduje slepou poslušnost, ale schází mu empatie a velkorysost. Polibek od dcery odmění fackou. Platonova otce vůbec nepoznáme. Chlapec žije s chůvou a jediným projevem péče nepřítomného rodiče zůstávají pravidelné měsíční šeky. V Jimovi jeho noví přátelé nacházejí zástupnou otcovskou postavu a strženi jeho charismatem utvoří nakrátko křehké společenství, jímž si každý kompenzuje nedostatečnou oporu ve vlastní rodině. Tento vnitřní děj, ozvláštněný ještě zjevným faktem, že Platon je latentní homosexuál - v Hollywoodu roku 1955 nevídaný motiv - lze považovat za živé jádro filmu, ale zdráhám se uvěřit, že byl důvodem jeho úspěchu. Rebel bez příčiny nepochybně umožnil poněkud svéhlavému režisérovi natočit několik dalších filmů v relativní svobodě, na jakou dosud nebyl zvyklý; vymanil bývalou dětskou hvězdu Natalii Wood z obnošených panenkovských šatů a zaujal zásadní roli v dějinách filmového marketingu a popkultury. Kdyby nebyl natočen, mnohé pozdější filmy, jako Americké Graffiti, Pomáda nebo Návrat do budoucnosti, by vypadaly zcela jinak a možná by vůbec nevznikly. Móda by se vyvíjela jiným směrem; Elvis Presley, který svou image zpočátku založil na nápodobě Jamese Deana, by se možná nikdy neproslavil.
Všechna tato "možná" a "kdyby" je třeba vzít v úvahu, ale nemá smysl popírat, že emocionální účinek filmu dnes nedosahuje stejné intenzity jako v době svého vzniku a v prostředí, jehož se bezprostředně týkal.