Novinkou je „ohnivý“ nebo „popelavý“ zlý kmen vedený psychopatickou šamankou Varang (Oona Chaplin), jehož členové kdysi přišli v rozsáhlém požáru o vše a stali se z nich nebezpeční šílenci fascinovaní ohněm, kteří se vzdali své původní víry, přestali ctít vše pronikající biologickou síť a bohyni Eywu a namísto toho si ujíždějí na halucinogenních drogách. Krom toho dojde na představení národa „větrných kupců“, kteří se přepravují ve vzducholodích tažených jakýmisi obřími létajícími rejnoky. Dvě dospívající děti Kiri (Sigourney Weaver) a Lo’ak (Britain Dalton) si procházejí vnitřními krizemi i konflikty s rodiči a pátrají po vlastní identitě a roli v rodinné struktuře. Zvraty, které by obohatily ostatní stávající motivy, lze jinak spočítat na prstech jedné ruky. Film na poli tří a čtvrt hodin doříkává to, co nestihl říct jeho podobně dlouhý předchůdce, ve značné míře tím ale jen podruhé vstupuje do téže vody.

Po technické a vizuální stránce jde opět o naprostou špičku, které se v současném kontextu filmů vytvářených pomocí počítačových triků stěží něco vyrovná. Vzhled postav i styl jejich pohybu a výrazy v obličejové mimice jsou naprosto věrohodné, a i veškeré lokace a přírodní scenérie působí zcela realisticky, byť jejich podstata je povětšinou čistě digitální. 3D rozměr tentokrát nepředstavuje nedílnou součást, ale spíše volitelný kosmetický doplněk, jenž na sebe výrazněji upozorní prakticky jen v několika sekvencích odehrávajících se ve vodě či pod vodou, kterých je ovšem o dost méně než minule. Zkoumáním nové fauny či flory ve světě Pandory se již snímek tolik nezabývá, byť ojedinělých výplňových scén tohoto typu se v něm přesto pár najde.

Stále platí, že James Cameron je zkušený vypravěč, jenž si dává záležet na postavách a na vývoji jejich osobností a motivací, přičemž jeho příběhu rozhodně nechybí emoce, napětí ani patřičná dramatičnost. Jednotlivé motivy jsou netriviální a vzájemně se doplňují, paralelně se odvíjející dějové linie se přirozeně propojují a souběžně vrcholí. Některé vedlejší postavy sice nemají tolik prostoru, kolik by si zasloužily (některé okrajovější pouze vstoupí do děje, něco zásadního udělají a pak se na ně zapomene), celkově jde ale o vyprávění ucelené a přehledné. Akční scény mají spád a působí velkolepě, byť již postrádají onen wow efekt, jenž doprovázel předchozí dva filmy. Diskutabilní je občasné využití rozhoupané kamery zachycující subjektivní perspektivu některé z postav, kvůli čemuž obzvláště tyto scény působí jako výňatky z nějaké videohry a mají paradoxně spíše zcizující efekt.

Snímek Avatar: Oheň a popel je megalomanským epickým velkofilmem, jenž za vstupné v kině rozhodně nabídne dostatečnou protihodnotu. Doporučit jej lze ovšem jen těm divákům, kteří byli kromě prvního Avatara nadšení i z toho druhého a chtějí si dopřát podobný zážitek. Třetí díl totiž najisto kráčí doslova v týchž stopách, a jestliže vám film Avatar: The Way of Water přišel repetitivní, neobjevný a příliš dlouhý, tak Avatar: Oheň a popel není jiný. Dříve načatý příběh je zde konečně dokončen a završen, byť děj jako takový byl pro Jamese Camerona patrně především záminkou pro další noření se do tajů fikčního světa, jenž dlouhé roky budoval a který jej zjevně fascinuje. A jeho nejnovější příspěvek do série je pochopitelně určen těm, kteří tuto fascinaci sdílí a nebude jim vadit, že je jim servírováno prakticky znovu to samé.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]