Snímek tak v zásadě kombinuje dvojici běžných komediálních schémat. Prvním je „ryba mimo svůj rybník“, kdy Lucie přijíždí do hor nepřipravená a neadekvátně oblečená a má působit komicky, když funí do kopce a táhne za sebou v jehličí skrz hustý les kufr na kolečkách. Pochopitelně se začne postupně otrkávat a ve finále jí hory navzdory počáteční nechuti přirostou k srdci. Druhým schématem je romance odehrávající se podle mustru „protiklady se přitahují“ a „co se škádlívá, to se rádo mívá“. Matěj je sukničkář a tvrdý horal (ale s jemnou povahou), který Lucii od začátku sarkasticky shazuje, avšak jejich románku pochopitelně dost pomůže, když jej Lucie náhodou uvidí nahého ve sprše (a také, když ji později nechá asistovat u krizového porodu). Lucie se kromě toho seznamuje s dalšími postavami (realitní makléř Vasil Fridrich, záchranáři Veronika Khek Kubařová a Jan Dolanský) a také si chodí na půdu číst deníčky svého otce, jenž se jí čas od času zjevuje coby duch a povídá si s ní.

Nedávno osiřelá hlavní hrdinka zkrátka hledá na horách samu sebe a svou pravou identitu a jelikož ji všichni ubezpečují, že hory má určitě po tátovi v genech, tak ji to k těm horám tak nějak magicky táhne. Což je také patrně jediný důvod, proč vůbec Lucie neodjede zpátky do Prahy i s tátovými deníky a zůstává v horské chatě mnoho dní a trpí zimou, nepřízní počasí, útoky hravého psa, tenkými zdmi a přítomností zprvu nenáviděného Matěje, který ji nutí brzy vstávat, cvičit, učit se záchranářské fígle a chodit běhat do kopce (a ona se tomu všemu z nejasných důvodů pasivně podvoluje).

Závislost příběhu na obvyklých žánrových konstrukcích činí film ve značné míře předvídatelným, a to včetně odhadnutelných konfliktů mezi postavami a napínavého závěru, v němž nutně musí dojít k velké záchranářské akci limitované příchodem obří horské vichřice (která je ve filmu zachycená v podobě těžkých blížících se mraků a jednoho spadlého stromu). Děj překvapí nanejvýš tím, že v něm ve výsledku nedojde ani k těm zvratům, které by se jinak daly čekat (zvlášť k jednomu zvratu, který Rudolf Havlík v jednom svém předešlém filmu již použil), natož aby se v něm přihodilo něco, co by se nedalo očekávat vůbec.

Tonálně je snímek rozkročen mezi záchranářským dramatem (přičemž napětí je dolováno třeba z toho, že Lucie uvízne v lese v dešti kvůli vyvrknutému kotníku při zdolávání metr a půl vysoké skály, kterou mohla snadno obejít) a komedií toho typu, v němž hlavní hrdinka ztřeštěně bourá se sněhovým skútrem nebo srandovně padá ze střechy při snaze zachytit mobilní signál. Slovní interakce jednotlivých postav ve filmu vyznívá rozhodně vtipněji než nepříliš podařené fyzické gagy, o jakkoli oduševnělý nebo chytře důvtipný humor se však v žádném případě nejedná. Pochybný je i hrdinčin vnitřní monolog, v němž mnohdy komentuje očividné a na konci jím zrekapituluje děj a vlastní vývoj slovy: „Dřív jsem neuměla žít, protože jsem nevěděla, jak na to.“

Úvod filmu zasazený do Himalájí umožnil filmařům udělat si výlet do Nepálu a natočit tam několik scén ve vysokých nadmořských výškách. Filmu to dodává atraktivní nádech exotiky, kterou v předchozích Havlíkových snímcích zajišťovaly tropické lokace nebo potápěčské scény, byť tentokrát se jedná pouze o zlomek příběhu, jehož naprostá většina se odehrává na domácí půdě. Oproti jiným zimním komediím nedávné doby nicméně film Na horách alespoň neobsahuje nic, co by vyloženě uráželo inteligenci nebo vkus diváků (možná s výjimkou sexistické roviny, v níž musí nezkušenou ženu muži poučovat o tom, jak to na horách chodí, což se neobejde bez plácání po zadku). Pokud však chodíte do kina proto, abyste si odpočinuli u odlehčeného snímku, jenž na vás nebude klást žádné nároky, tak novinka Rudolfa Havlíka v tomto ohledu i díky spolehlivým hercům a líbivým panoramatům splní účel podobně jako jeho předchozí počiny Ostrov či Poklad.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]