Film se záměrně nedrží žádné vnitřní logiky. Je jedno, jestli dítě může nebo nemůže přes noc vyrůst do velikosti dospělého člověka. Neřeší se, jak se mohou tři různé postavy setkat v jednom stejném snu, který se v jednu chvíli zdá všem třem naráz. Neřeší se, jestli vedení finančního úřadu ví, že jejich zaměstnanec utekl za denního provozu ze své kanceláře zcela nahý. Neřeší se, proč se trojice srnek v závěru náhodně přeměňuje v trojici polonahých krásných žen a zase zpátky. Jde zkrátka o surrealisticko-dadaistickou vyprávěnku namátkou přepínající mezi magickým realismem, snovou nesmyslností a divokou stylizací.

Postavy v nahodilých okamžicích prolamují čtvrtou stěnu a hovoří přímo do kamery, jindy je zas hlava Vladimíra Poláka počítačově nasazena na tělo dítěte. Problém je v tom, že takovýchto nápadů film neobsahuje zas tolik, aby tím dokázal upoutat po celou dobu, a především tyto nápady ulpívají pod nánosem hrubozrnné lidové komedie, jež se může s vaším smyslem pro humor snadno minout, pokud vám ke smíchu nestačí primitivní sexuální narážky a dělání legračních obličejů. V průběhu filmu mimochodem zazní definice humoru, a pokud je to definice platná, tak film po většinu svého trvání humor netvoří.

Komediální kreace čtyř hlavních herců odpovídají tomu, že hrají postavy všelijak vyšinuté, podivínské či různými způsoby úchylné. To ještě neznamená, že jejich výkony jsou věrohodné – Štěpán Kozub nepůsobí přesvědčivě coby hudební dirigent, a Robin Ferro dokonce nepůsobí přesvědčivě ani jako úředník z finančáku. Herectví Vladimíra Poláka je soustředěno na pohyb v podřepu a je vlastně jedno, že jeho postava je expertem na houby, protože to není ve filmu nijak zužitkováno. Nejvěrohodnější projev nakonec předvádí Albert Čuba, jehož postava ovšem oproti ostatním není nijak výrazně stylizovaná. Svým způsobem ve filmu vyniká i Beáta Hrnčiříková, která je ve své vedlejší roli naivní a lehce prostoduché začínající herečky přirozeně extrovertní a energická.

Jedna ze scén se odehrává v kině, kde vidíme ukázku z jakéhosi fiktivního romantického melodramatu (v hlavní roli s Albertem Čubou a Vicou Kerekes v roli „Evicy Kerekekes“), které má být patrně záměrně mizerným a stupidním spotřebním škvárem (včetně kouzelně špatných hereckých výkonů), jímž by bylo záhodno opovrhovat – paradoxně ale tato pasáž vyznívá zdařileji a vtipněji než celý zbytek filmu Srnky.

Srnky jsou pro režiséra a scenáristu Tomáše Svobodu dílem osobním a dělaným od srdíčka, na rozdíl od jeho mnohých předchozích počinů, které natáčel (jak sám tvrdí) ve většině případů v podstatě jen na zakázku. Při jeho sledování se však neustále dostavuje pocit, že režisérova autorská vize se u diváků setkává s částečnou nesrozumitelností a že leckteré pokusy o gag či legrační scénu často vyznívají trapně, trpí přílišným opakováním nebo se ztrácejí ve vlastní nejasnosti. První dvě kapitoly ze čtyř svým pojetím ještě dokáží zaujmout a místy i pobavit, ty zbylé dvě i samotný závěr jsou pak nicméně již na hranici zdlouhavého utrpení, v němž je vám stydno za to, co jsou někteří herci a herečky na plátně nuceni předvádět.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]