České drama Sbormistr pojednává o pěvecky nadané třináctileté Karolíně (Kateřina Falbrová), která je stejně jako její o dva roky starší sestra Lucie (Maya Kintera) členkou prestižního dívčího pěveckého sboru. Jejího talentu si povšimne uznávaný sbormistr Vít (Juraj Loj) a přeřadí ji jako náhradnici do vyššího ročníku k sestře, čím jí umožní se účastnit jím vedených zkoušek na zájezdové vystupování v USA. Pro Kateřinu je to jako splněný sen, avšak přestup mezi starší sboristky a snaha zavděčit se náročnému učiteli s sebou zároveň přinášejí řadu překážek a nepříjemností.

Námět snímku je inspirován skutečnou kauzou ohledně sexuálního zneužívání nezletilých členek sboru Bambini di Praga, jenž vedl v roce 2009 k odsouzení bývalého sbormistra Bohumila Kulínského. Film Sbormistr však není dramatickou rekonstrukcí konkrétních událostí, neb vypráví skrze osudy dvou fiktivních dívek spíše obecnější příběh o ztrátě iluzí, jehož s tehdejší realitou pojí prakticky jen dobové zasazení do 90. let a pár dalších styčných bodů. Režisér a scenárista Ondřej Provazník pracuje s ožehavým a kontroverzním tématem nanejvýš citlivě a decentně, čímž jej obírá o jakýkoli potenciální bulvární nádech a činí z něj uměleckou výpověď o postupném zrodu niterného traumatu, vyprávěnou z perspektivy třináctileté oběti.

Samotný motiv sexuálních přečinů ve filmu není po velmi dlouhou dobu téměř vůbec přítomen. Jakési náznaky jen mimoděk prosvítají skrze informace, že sbormistr Vít nemá problém se svými svěřenkyněmi sdílet saunu nebo že si některé sboristky dělají čárky za každý nadstandardní projev pozornosti, jenž jim jejich učitel věnuje. Po většinu času film vypráví hlavně o sesterském poutu a jeho proměnách v důsledku různých okolností, a především pak o vlně zášti, závisti a šikany, jíž je vystavena hlavní hrdinka, když se ocitne v ostře rivalském prostředí starších dívek, soutěžících mezi sebou o limitovaný počet míst na vytouženém zahraničním vystupování. Tato řevnivost pak kulminuje na dvoutýdenním zimním soustředění v horách, kam si celý dívčí sbor vyjede v doprovodu dvou pedagogů na intenzivní nácvik chystaných zpěvů.

Snímek přitom s diváky, kteří jsou s jeho tématem obeznámeni, hraje chytrou podvratnou hru, během níž vytváří v průběhu děje situace, které by snadno mohly k nějakému sexuálnímu harašení (nebo k jeho odhalení) sklouznout, leč nakonec se oproti očekávání vyvinou jinak. Samotné interakce sympatické, pilné a horlivě snaživé Karolíny s přísným, leč zároveň přátelským a nesmírně charismatickým Vítem se nesou převážně v profesionálně-kamarádském duchu, nijak se neliší od komunikace s ostatními dívkami ve sboru a jen sporadicky se ocitnou na hranici toho, co by se ve vztahu mezi učitelem a nezletilou žačkou dalo ještě brát za únosné. Každá taková jejich interakce však napomáhá osvětlit psychologickou síť drobných manipulací, kterou kultem osobnosti posilněný Vít okolo Karolíny postupně omotává.

Cílem patrně bylo docílit toho, aby diváci pochopili bezvýchodnost situace, do níž bezelstná, nezkušená a stále dětsky naivní Karolína v průběhu příběhu směřuje. Film v tomto ohledu nabízí mimořádně promyšlený, jemný a empaticky vystavěný vypravěčský koncept, jenž vrcholí jednou z nejlépe uchopených a realizovaných scén v české kinematografii posledních let. Údernost staticky snímaného dění v ní jde ruku v ruce s rafinovanými filmařskými volbami, které publiku zabraňují spatřit cokoli explicitního a zároveň zohledňují všednost bytí v nic netušícím blízkém okolí. Hladkost, s níž do sebe ve finále zapadají i byť jen letmo zmíněné motivy a prvky, je v českém filmu raritou.

Že režisér Ondřej Provazník zvládá minimalisticky vyprávět i skrze výrazy ve tvářích či v očích nebo pomocí specifických pohybů i drobných gest, dokázal již v dramatu Staříci (2019), které napsal a režíroval společně s filmařem Martinem Duškem. Totéž nyní předvádí ve svém sólovém celovečerním debutu coby naprosto sebejistý tvůrce, jenž skvěle vede herce, v práci s dialogy působí zcela přirozeně a každou scénu má do detailu promyšlenou od práce s hudbou a zpěvem (lépe to dopadnout nemohlo) po kameru Lukáše Miloty (zemitost a mírná zrnitost obrazu natáčeného na 16mm filmový materiál ještě podtrhly patinu dobově stylizovaného snímku, jenž přitom obsahuje i produkčně náročné pasáže natáčené v New Yorku). Herecké i pěvecké výkony všech zúčastněných jsou fantastické, přičemž výrazově přesná a emocionálně strhující Kateřina Falbrová v hlavní roli je bezesporu hereckým objevem roku.

Drama Sbormistr se sice od skutečných událostí odráží, leč byla by chyba si jej spojovat čistě jen s aférou okolo sboru Bambini di Praga (jenž je ve filmu přejmenovaný). K diskutovanému tématu sexuálního obtěžování a zneužívání totiž snímek přispívá mnohem univerzálnějším hořkým příběhem o dospívání, jehož mladinká hrdinka je nucena dospět příliš brzy a příliš náhle. Volí si přitom vlastní a působivou cestu, která se obejde bez šablon a klišé. Filmařsky i stylisticky Sbormistr obstojí v konkurenci toho nejlepšího ze současné evropské dramatické tvorby, zároveň ale neztrácí auru bytostně českého autorského počinu (mimo jiné i díky důrazu na některé tradiční lidové písně). Vytknout se mu dají snad jen drobnosti, místy nadbytečná doslovnost nebo okrajově i lehká kostrbatost ve vyprávění. Jinak je ale u nás vznik takto zdařilého festivalového filmu, jenž může svými uměleckými kvalitami oslovit na nejprestižnějších domácích i zahraničích přehlídkách, a přitom je divácky velmi vstřícný a obecně snadno srozumitelný, poměrně velkou vzácností.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer filmu Sbormistr