Marketingové propagaci filmu neprospěly ani rozhovory s Rachel Zegler, která nevybíravě kritizovala původní animovaný film za dnes již přežitý přístup k ženským postavám v klasických pohádkách. Krom toho nová Sněhurka dávno před svým uvedením čelila mimo jiné též dezinformacím o přehnané politické korektnosti, vyhroceným debatám o realizaci postav stereotypně vykreslených trpaslíků a rozbrojům nad palestinsko-izraelským konfliktem, v němž se Rachel Zegler a představitelka zlé královny Gal Gadot staví do názorové opozice. Výsledek je ten, že snímek doprovází do kin pověst nejnenáviděnějšího filmu roku a mnozí lidé jej hodnotí negativně čistě z principu a z vlastní předpojatosti, aniž by jej viděli.

Celý ten mediální kolotoč a hromada kontroverzí jsou ovšem jen nafouknutou bublinou, při níž se dělá z komára velbloud. Některé změny oproti animované předloze jsou zkrátka k lepšímu, jiné k horšímu (ty bohužel převažují), a nedostatečně bílá pleť hlavní hrdinky je jen nepodstatnou malicherností. Největší překážkou je pro novou Sněhurku ve skutečnosti rozpolcenost vzešlá z toho, že se její tvůrci pokouší v řadě ohledů o inovativní přístup a modernější pojetí, ale zároveň jsou nuceni se neustále vztahovat k jejímu animovanému vzoru. Film se tak prakticky stává rukojmím původní verze, neb mu není dovoleno se odlišovat až příliš. Dobře je to vidět na realizaci sedmi trpaslíků, kteří jsou kompletně digitální, aby se co nejvíce podobali animovaným trpaslíkům z roku 1937. Jejich hyper-realistické zpodobnění však v kombinaci s jejich výraznou vizuální stylizací působí nepřirozeně, bizarně a divácky nekomfortně.

Nová Sněhurka nabízí především více prostoru na prohloubení postav. Počátek příběhu se zabývá dětstvím titulní princezny, jejím vztahem se skutečnými rodiči a stavem království v době jejich panování, což později Sněhurku motivuje navrátit zemi sužovanou krutým vladařením zlé královny nazpět do dob někdejšího blahobytu. V závěru se tak Sněhurka musí postavit za své království a získat poddané na svou stranu poukázáním na to, že laskavost a pospolitost jsou důležitější než přísliby moci a síly (a rozhodně přitom nepůsobí nějak přehnaně emancipovaně, bojovně nebo feministicky, jak se mnozí obávali). Postava prince byla nahrazena velitelem zbojnické bandy (Andrew Burnap), k němuž si Sněhurka vytvoří láskyplný vztah ještě předtím, než pozře jedovaté jablko. Všechno to jsou poměrně smysluplné a sympatické změny, stejně jako to, že kouzelné zrcadlo nehodnotí jen povrchovou krásu, ale též krásu vnitřní, která vychází z dobroty srdce.

Prostřední části filmu zahrnující Sněhurčin pobyt u trpaslíků a mezi lesními zbojníky však schází tempo, a i kvůli novým písničkám se povážlivě vleče. Ze zbojnické družiny zůstane většina jejích členů nepředstavena a tvoří pouhou (nepříliš zajímavou) výplň, a také ne všichni trpaslíci dostanou příležitost se projevit jinak než v rámci jednoho či dvou nejapných vtípků. Závěrečné vyvrcholení před branami hradu působí relativně uspokojivě, dokud se nezačnete zamýšlet nad logickými důsledky toho, že zlá královna prakticky nijak nevyužila své čarodějné schopnosti a trapně se nechala přemoct náhlým závanem hřejivých emocí a nostalgických vzpomínek svých poddaných, přestože se jí nabízely četné možnosti, jak nad Sněhurkou snadno vyzrát.

Navzdory delší stopáži tak mnohé části filmu vyznívají uspěchaně, což se týká i Sněhurčiny romantické linie, která působí nedostatečně procítěně. Svůj podíl na tom má též poněkud prkenný herecký projev Andrewa Burnapa. Na výkonu Gal Gadot jsou též cítit herecké limity, zatímco Rachel Zegler hraje přinejmenším solidně (výkony všech však výrazně souvisí s jejich hlasovými projevy, které zaniknou, pokud vyrazíte na česky dabovanou verzi).

Výprava a výtvarná složka filmu jsou na standardně vysoké úrovni, byť vizuálně se hranému filmu nepodařilo (a nejspíš ani nemohlo podařit) dosáhnout okouzlující hravosti, jíž oplývá animovaná verze. Překvapivě je ve filmu velmi málo humoru, a jeho jediným zdrojem jsou navíc pouze trpaslíci. Na své si přijdou ti, co se snadno rozněžní nad animovanými lesními zvířátky s velkýma očima, byť ani ta zde nejsou roztomilejší než jejich dvojníci v původní Sněhurce a sedmi trpaslících. Pasáž zachycující Sněhurčino bloudění ve strašidelném lese je sice velmi působivá, ale zároveň poměrně krátká.

Zavděčit se všem každopádně není možné, jakkoli se toho u Disneyho dost možná snažili dosáhnout. Některé fanoušky a fanynky milované klasiky patrně dokáže rozhořčit už samotná existence hrané předělávky, která z podstaty věci nikdy nemůže být jedna ku jedné totožná se svou předlohou, přičemž ale jakákoli změna nebo úkrok stranou se okamžitě stává terčem agresivních útoků a posměšků.

Režisér Marc Webb (500 dní se Summer, Amazing Spider-Man) je solidní řemeslník, ale rozhodně není kdovíjaký génius nebo vizionář, aby dokázal takto produkčně i marketingově problematický a předem vysmívaný snímek obohatit čímkoli nad rámec „obstojného splnění zadání“. Sněhurka si nezaslouží tvrdé odsudky od nenávistných internetových anonymů, z nichž většina ji pravděpodobně ani nikdy neuvidí, nicméně vysoká míra tvůrčích kompromisů a diskutabilních řešení ji přesto stahuje do průměru balancujícího na hraně generičnosti, nedostatečné tvůrčí kreativity a filmařské nezajímavosti.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]