Své autory nezapře hned úvodní dlouhá a pozvolna prohořívající expozice, během níž nejprve sledujeme v táhlých bezeslovných záběrech každodenní ranní rutinu hlavní hrdinky a později i její (taktéž prakticky bezeslovná) setkání s Martinem, ať už na sebe uhrančivě zírají z protějších konců restaurace nebo se spolu mlčky procházejí výtvarnou galerií.


Zrnitý obraz a tlumené barvy delegují skutečnost, že se snímek natáčel na 16 mm filmový materiál. Ze sporadických strojených dialogů i mnohých toporně inscenovaných scén čpí umělost a těžkopádnost tak systematicky a konzistentně, že nutně musí jít o svébytný umělecký záměr. Film nedoprovází žádná hudba – s výjimkou jednoho občasného syntetizátorového modulovaného tónu, který v několika málo scénách zní ve stále stejné podobě a pokaždé je násilně utnut střihem do další scény. Děj čítá řadu vypravěčských výpustek, jiné scény se naopak zdvojují a opakují. Nálada snímku odpovídá vnitřním pocitům hlavní hrdinky, jež se ve svém okolí setkává kvůli životnímu stylu vymykajícímu se běžným společenským konvencím s nepochopením.

Skrze úsporné dialogy, nenápadné herecké výkony a minimalistickou výpravu může snímek svým stylem evokovat filmy Akiho Kaurismäkiho, nicméně tam, kde ten dokáže být příjemně melancholický a nostalgicky hřejivý, tam je film Nikdo mě nemá rád pouze vojensky strohý, chladný a odtažitý. Vypráví o dvojici, s níž lze soucítit díky útrapám, které prožívá v souvislosti s předsudky a nátlakem ostatních, avšak k sympatiím nevybízí. Sára je poměrně pasivní postavou, která si nechá vše líbit jak od kontrastně konformní kamarádky, tak od vtíravé matky, jež ji zasypává zle míněnými vyčítavými poznámkami. Martin je zas záhadný elegán s tajemstvím, které mu údajně znemožňuje vést trvalý partnerský život, což mu ale nijak nebrání navazovat a posléze bez vysvětlení ukončovat krátkodobé vztahy s ženami, které tím vystavuje pocitům zmatení, lítosti a nejistoty.

Intimnímu psychologickému filmu se rozhodně daří vypořádat s tématy samotářství, odcizení, pochybností o sobě samém a snášení odsudků od společnosti, která se vůči odlišnostem staví až nepřátelsky. Při reflektování dalších motivů nicméně snímek bojuje zejména ve své druhé polovině s obrazovou i dialogovou doslovností (a s úpornou snahou provokovat), která kontrastuje s náznakovou subtilností poloviny první. Vytváření kontrastů je ostatně dalším aspektem, jenž může na filmu zaujmout, stejně jako některé jeho formální náležitosti (např. svícení či kamerové kompozice) či specifické tvůrčí volby. Zlákat může i herecké obsazení vedlejších rolí, v nichž se objevují mimo jiné Hana Vagnerová, Miroslav Hanuš, Martin Finger nebo Regina Rázlová.

I tak ale film Nikdo mě nemá rád oslovuje spíše v jednotlivostech než jako celistvé dílo, které v řadě vypravěčských i stylistických ohledů vyznívá rozporuplně. Působí jako snímek tvůrců, kteří svůj styl stále ještě brousí, než že by ho již měli vybroušený. Na festivalovém okruhu mu lze předvídat uznalé ohlasy, avšak uvedení do běžné distribuce u takto výlučného a divácky nevstřícného počinu nejspíš velkou odezvu nevyvolá.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]