Československá koprodukční pohádka Perinbaba režiséra a scenáristy Juraje Jakubiska z roku 1985 je na Slovensku oblíbenou vánoční klasikou. Fantazijní příběh o dobrodružstvích malého Jakuba a Alžbětky, nad nimiž drží ochranný dohled mocná vládkyně počasí Perinbaba (italská hvězda Giulietta Masina), měl premiéru na filmovém festivalu v Benátkách dva roky poté, co zde uznávaný umělecký filmař známý pro svůj osobitý vizuální styl a nezaměnitelnou poetiku uvedl svůj opus magnum, Tisícročnou včelu. Pohádkové pokračování s názvem Perinbaba a dva světy začal Jakubisko natáčet podle vlastního scénáře už v roce 2017. Uvedení naplánované na rok 2020 se nicméně několikrát odložilo (nejprve kvůli zavřeným kinům a později i z jiných důvodů) a premiéry filmu se tvůrce bohužel již nedožil.

Na začátku pohádky je shrnut děj předchozího filmu, což může být pro leckoho vítané připomenutí. Hlavním hrdinou je tentokrát Lukáš (Lukáš Frlajs), syn Jakuba a Alžběty. Ten se hned v úvodu příběhu vydává po smrti obou rodičů do světa, aby si našel pravou lásku. Perinbaba na něj dohlíží a pošle mu na pomoc svého psa, aby mu dělal společnost. Lukáš se brzy dozví o možné existenci bájného království hojnosti, kde rostou koláče na stromech a v potoce teče mléko a rozhodne se jej najít. Uplatňuje své krejčovské schopnosti při řadě podvodů, kdy nejprve nechá svého nového psího kamaráda potrhat někomu šaty a následně poškozené oběti nabídne za úplatu své služby. Podvody jej však přivedou do vězení.

Pak ale Lukáš v žaláři objeví tajné dveře a propadne se jimi zcela náhodou právě do onoho království hojnosti. Zjistí, že království je zakleté a jeho obyvatelé byli rozděleni vlivem přírodní katastrofy na dvě části. Ženy jsou uvězněny na plošině na vrcholu skály, z níž se nedá dostat, zatímco muži a děti žijí v údolí, sužováni jakousi chapadlovitou příšerou a krkavčími bojovníky (v podstatě krákající ninjové). Všichni navíc byli postiženi kolektivní ztrátou paměti, aby na sebe navzájem zapomněli. To vše proto, že se jim kamsi zatoulal kouzelný sedmirohý beran, jenž uměl konat zázraky. Spojenkyní v záchraně království se Lukášovi stane sličná dívka Lucie (Valéria Frištik), která si jako jediná pamatuje podobu království před katastrofou.

Předně je potřeba říct, že film vstupuje do kin jak v původním slovenském znění, tak s českým dabingem, který je dosti špatný. Nejen z hlediska jednotvárné intonace některých dabérů, ale i ve smyslu toho, že dabované dialogy často viditelně nesedí na pohyby úst herců. Škodí to protagonistovi hlavní role i mnohým vedlejším postavám. Kupříkladu roličku cikánského cirkusového baviče ztvárnil ve své poslední filmové roli Dan Nekonečný v extravagantním kostýmu, který každou chvíli dělá to své typické „rrrrrrr“ (což je samo sobě bizarní), ale je přitom do češtiny nadabován někým jiným (což je bizarní o to víc).

Poté je třeba zmínit, že titulní roli Perinbaby si zopakovala Giulietta Masina, přestože zemřela už v roce 1994. Všechny scény, v nichž se ve filmu objevuje, jsou totiž přestříhané a zrecyklované záběry z původní Perinbaby, přetextované a občas počítačově upravené. Je to rozhodně lepší a důstojnější řešení, než kdyby ji tvůrci filmu měli oživovat pomocí digitálních triků (a obsadit do její role jinou herečku Jakubisko nechtěl), ale to neznamená, že to nepůsobí uměle a toporně. Na druhou stranu to ale může na leckoho zapůsobit i nostalgicky, zastřená snová atmosféra 38 let staré pohádky totiž z archivních scén mnohdy dýchá znatelněji než z nově natočeného materiálu.

Příběh variuje různá pohádková schémata a motivy způsobem, z nějž je jasně patrné tvůrčí nadšení pro věc, leč výsledek připomíná dort, který pekli pejsek s kočičkou. Těžko říct, jestli měl Juraj Jakubisko vliv na celou postprodukci, nebo zdali ji za něj už dodělávali jiní (údajně existovalo přes 200 střihových verzí, což by popravdě mnohé vysvětlovalo). Jakubiskův jurodivý mišmaš hýří barvami, energií a vizuálními nápady, v nichž se jednoznačně zračí otisk jeho magicko-realistického filmařského rukopisu, v pohádce o to vítanějšího. Pravidla fikčního světa se v něm ale ztrácejí, sny a realita jsou zaměnitelnými pojmy, jejichž prolínání vede ke zmatení, chování a uvažování hlavního hrdiny často budí rozpaky, jednotlivé zápletky nedrží příliš pohromadě a motivace vedlejších postav jsou v řadě případů záhadou.

Lukášovi osud ledabyle přihrává do cesty kouzelné propriety, které mu pomáhají s řešením svízelných situací, jako jsou magická křída, zlatý roh, semínka zlepšující paměť nebo blikající a pípající náušnice, díky níž může komunikovat s Lucií. Při jiných příležitostech mu zas pomáhá kromě Lucie i Perinbaba, kdykoli ji o pomoc či o radu požádá. Vlastním přičiněním toho tudíž příliš nedosáhne a při střetech s krkavčími bojovníky nebo zlou Zubatou (která mu jde neustále po krku) mu zas výrazně nahrává skutečnost, že jeho protivníci jsou velmi neschopní. Je fixovaný na číslo sedm coby na své šťastné číslo, takže se ho snaží všude možně dopočítat – třeba když vidí pohřeb, jehož se účastní spousta lidí, tak si řekne: „Šest lidí nese rakev a sedmý je nebožtík, tak to máme dohromady sedm, to asi budu mít štěstí.“

Po technické a dramaturgické stránce je film místy až nechtěně směšný. Nenavazující záběry, nezřetelný význam, nahodilost a podivná realizace některých scén, překotný střih, a i děsivě návodná hudba jsou ve vyprávění velkými překážkami. Nejasnosti v ději se film snaží překlenout pomocí doslovných vysvětlujících monologů, které hlavní hrdina pronáší vůči psovi. Některé nápady, jako např. fantazijní městečko na kolečkách, jehož budovy jsou schopny se během chvíle přeměnit v rozpohybované plachetnice, působí pozoruhodně. Kazí jim to ale vyloženě otřesné a lacině vyhlížející digitální triky.

Je možné, že leckteré aspekty příběhu měly být ve skutečnosti jakousi alegorií, jež bývaly často v Jakubiskových dílech přítomny. Záměrem klidně mohlo být vykreslit království i s jeho obyvateli jako obraz společnosti, kde se nedaří společně na ničem dohodnout, špatná rozhodnutí vedou k bídě a ke katastrofám, všichni mají příliš krátkou paměť a snadno podléhají různým bludům a šarlatánům. Ovšem jaké místo v tom všem má vize, v níž se ženy odloučené od mužů mění v pasivní nesoběstačné hysterky, co celý den spí a v noci se navzájem ohrožují zapálenými košťaty, je věc nejistá. Co vyplývá z toho, že je v závěru příběhu všem lidem na celém světě darována nesmrtelnost, snímek nijak dál neřeší.

Určitá shovívavost vůči filmu může být na místě. Přece jen se jedná o poslední film významného a v mnoha ohledech jedinečného slovenského filmaře, který se vrátil po mnoha letech k oblíbené klasice. Závěrečné titulky podmalované písní Miroslava Žbirky navíc podtrhují pietní nádech filmu. Pro mnohé Slováky bude uvedení nové Perinbaby do kin podobnou událostí, jako kdyby u nás někdo natočil pokračování pohádky S čerty nejsou žerty. Ale co naplat, když Jakubiskova pohádka budí podobné rozpaky jako ostatní filmy z jeho pozdní tvorby a od začátku do konce vybízí především k nevěřícnému kroucení hlavou.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]