Film tak zprvu řeší téma „jak naložit s matkou, která se vám nakvartýrovala do bytu a nedaří se jí zbavit“, čímž možná některým připomene nedávnou komedií Přišla v noci. Absurdní situaci ale záhy vystřídá tvrdý náraz do zdi reality, když Matylda propadne zapomnětlivosti a začne ztrácet prostorovou orientaci i jasnou mysl. Po čase již potřebuje nutnou péči, aby si neublížila a měla zajištěny základní potřeby. Ponechat Matyldu v rukách odborníků v pečovatelském domě se však ukáže být nevyhovujícím řešením. Karel tudíž za úplatu angažuje svého osmnáctiletého syna Pavla (Antonio Šoposki), jenž se s ním beztak vídá jen kvůli penězům, aby se o babičku staral on. Pavel je však nespolehlivý floutek, který otcem i jeho životní filosofií založené na nutnosti dodržovat řád a pravidla opovrhuje a jehož chování je vesměs chaotické a značně nezodpovědné.

I přes značné množství dramatických situací a nemalé množství skepse je ale vyznění filmu v konečném důsledku pozitivní a motivační. Finální Karlovo rozhodnutí starat se o nemocnou matku v domácích podmínkách za každou cenu je akcentováno jako jediné správné řešení, které má ve finále přínosný dopad na všechny členy rodiny a na jejich vzájemné vztahy. Petr a Nataša Slavíkovi ostatně vycházeli při práci na scénáři z vlastních prožitků spojených s tím, že nutnost spolupráce při pečování o Natašinu maminku svépomocí s přispěním dvou synů utužila jejich pospolitost a rodinné vazby. Petr Slavík se navíc tomuto tématu věnoval již v televizním dokumentu z roku 2020 Život s Alzheimerem, v němž se zaměřil právě na osudy čtyř různých rodin, jež se rozhodly nespoléhat na ústavní péči a starat se o své nemocné blízké v domácím prostředí.

Vedlejším důsledkem je ale to, že odlišná řešení spojená právě s ústavní péčí nebo s výpomocí odborníků jsou ve filmu prezentována převážně v nelichotivém světle. Snímek odsuzuje nevybíravé praktiky některých pečovatelských domů a stejně tak i laxní přístup pracovnic sociálních služeb či úřednic rozhodujících o uznávání finančních příspěvků na péči o nemocného. Tvůrci tak sice skrze svůj film reflektují různé negativní zkušenosti se systémem a institucemi nakládajícími s pacienty trpícími Alzheimerovou chorobou, nicméně jejich sdělení, že jediný skutečně humánní a správný způsob, jak se starat o nemocného příbuzného, je doma v rodinném kruhu, vyznívá kvůli tomu jednostranně a zaujatě. To, že do filmu otiskují vlastní pohled na věc, je proto velkým přínosem spíše díky řadě jiných aspektů.

Tou hlavní předností je, že veškeré dění spojené s onemocněním Alzheimerovou chorobou ve filmu vyznívá mimořádně realisticky. Od tvůrců je až odvážné, že byli ochotni znovu prožívat a rekonstruovat mnohé situace, které zažívali ve skutečném životě s vlastní maminkou/tchyní. V některých tragikomických okamžicích, třeba když Matylda uvaří jahodové knedlíky, avšak na jahodovou náplň zapomene, se přirozeně snoubí úsměvnost daného momentu s mrazením v zádech z očekávání čehosi zlého. Regina Rázlová je fantastická a je i skvěle režijně vedená k bezduchým nepřítomným výrazům, hysterickým výlevům, pozvolnému rozpadání Matyldiny osobnosti i náhlým procitnutím a rozjasněním mysli během světlejších chvilek, když třeba v televizi pozná v nějaké zpěvačce bývalou kolegyni. Její výkon tvoří spolu s výkonem Karla Rodena nejlepší složku celého filmu.

Na věrohodnosti pak příběhu naopak ubírají některé modelové situace, s nimiž se ve scénáři pracuje kvůli zvýšení dramatického efektu. Karel kupříkladu ve filmu vykonává profesi exekutora, v níž není příliš prostoru pro kompromisní lidský přístup nebo výčitky svědomí. Je kvůli svému povolání nucen snášet odsuzující urážky a opovržení nejen od veřejnosti, ale i od vlastní rodiny. V rámci příběhu si pak projde dramatickým obloukem, jenž v něm probudí soucit s těmi, jimž osud znenadání nadělil do života nečekanou tragédii. Pavel je zas vykreslen jako mimořádně problematický syn, jemuž pro soustavnou nedbalost a lhostejnost nelze svěřit žádný zodpovědný úkol, i on však v průběhu děje dojde napravení. Některé tyto klíčové změny jsou ale ve scénáři realizovány příliš zkratkovitě. S některými motivy příběh pracuje důsledně a přirozeně (rodinný prsten), jiné zas nechává ke škodě věci vyznít do ztracena (zatoulaný pes nebo zjevně stupňované napětí mezi Pavlem a jeho arogantním dealerem marihuany, jemuž Pavel přebere holku).

Po řemeslné stránce ale filmu není co vytýkat, především zaujme jeho práce s barevným tónováním a také místy příjemně poetická kamera Martina Štrby. Film občas upadá při práci s postavami do schematičnosti a jeho snaha mravokárně naznačovat, jaké životní hodnoty by měly být ty správné, je tu a tam pro svou manipulativnost mírně otravná. I tak ale převládá dojem civilnosti a emocionální opravdovosti přinejmenším v kontextu toho, že film Tancuj Matyldo zpracovává závažné téma zákeřné nemoci a snahy se s ní nějak vypořádat prostřednictvím autenticky prožitých situací, v nichž dokáže najít přes všechen smutek a těžkosti i odlehčené humornější chvilky.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]