Příběhy odehrávající se na stránkách knih se velice často stávají materiálem pro zfilmování. Pokud je kniha označena nálepkou bestseller, její šance na převedení na plátno se ještě zvyšuje. To se povedlo americké zooložce Delii Owens, jejíž prvotina Kde zpívají raci zaznamenala velký úspěch nejen u čtenářů, ale i u kritiků. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se materiálu chopí i filmaři. Za velkou louží si snímek své diváky našel už v červenci a vydělal pětinásobek svého rozpočtu. Uvidíme, jak na něj budou reagovat čeští diváci.

Sama autorka v několika rozhovorech přiznala, že je spíše samotářkou, a že touto knihou vzpomíná na doby, kdy se svým manželem Markem žila uprostřed pouště Kalahari a starala se o divokou zvěř. Na takovém místě se člověk málokdy potká s živou duší. A tenhle pocit se snažila promítnout do hlavní hrdinky Kyi, která ze dne na den zůstala jako malá holka uprostřed bažiny úplně sama. Na název knihy ji zase přivedla maminka, která říkala, že když se člověk dostane do opravdového nitra přírody, uslyší zpívat i raky.

Kniha byla vyzdvihována hlavně za velice povedený popis přírody, okolní krajiny a za perfektní vykreslení duševního rozpoložení hlavní postavy. To jsou dva aspekty, které by mohly filmovou verzi srazit na kolena. Zobrazování abstraktních pojmů nepatří k zrovna jednoduchým disciplínám filmového světa a dlouhé záběry na přírodu patří spíš na Discovery Channel a diváka zvyklého na pořádnou akci by mohly nudit.

Příběh pracuje s několika časovými rovinami. Ta první nás zavede na konec 60. let minulého století do chvíle, kdy je na okraji bažiny v Severní Karolíně nalezeno tělo mladého muže. Podezření padne na podivnou dívku jménem Kya, které nikdo neřekne jinak než dívka z bažiny. Soudní proces pokoušející se odhalit pravdu se proplétá celým filmem. Druhá časová rovina sleduje život malé Kyi, kterou kvůli agresivnímu opileckému otci opustí nejprve matka a poté všichni její sourozenci. Při svých vyjížďkách na člunu se seznámí s chlapcem Tatem, s kterým vytvoří přátelské pouto. Přesto je Kya uzavřená, nenavštěvuje školu a samotářsky objevuje přírodu kolem sebe a své objevy si zakresluje a rozvěšuje po svém starém domě. Kyu sledujeme až do dospělosti, kdy v sobě řeší hned několik problémů, ať už jde o zklamání z lásky, násilnické chování ze strany okolí, strach o ztrátu svého domova nebo o špatnou pověst, kterou jí zcela neprávem přiřklo město.

Stejně jako kniha, tak i film balancuje na hranici několika žánrů – detektivka, rodinné drama, romantický příběh a dokumentární film. Žánry se vzájemně neruší, ale snímku neprospívá jejich nevyváženost. Samotného vyšetřování vraždy se příliš nedočkáme na úkor rodinného dramatu a romantické linky, která chvílemi pokulhává a může působit rozvlekle až nudně. Naštěstí vždy dojde k nějakému dějovému zvratu, který pomalé tempo filmu zase nějak oživí. Perfektně ale fungují dechberoucí záběry na přírodu v tlumenějších až umělecky vypadajících barvách, kterými se režisérka Olivia Newman snažila přiblížit knižní předloze, a které občas unavené tempo filmu zase probudí.

Některé situace vedou k určitým nelogičnostem, na které film až do svých závěrečných titulků neodpoví. Je opravdu možné, aby se malá holčička dokázala sama o sebe postarat tolik dlouhých let, aniž by si toho všiml nějaký z úřadů? Proč v úvodu Kya prchá před policií, ale nikdo se jí nezeptá na to, proč vlastně utíkala, když se snaží dokázat svoji nevinu? Právě tyto momenty podráží důvěryhodnost snímku a staví jej do pozice další adaptace, která jen přepisuje literární předlohu do filmového jazyka. Škoda!

Milovníci dobového kontextu zaplesají, protože
tvůrci neopomenuli ukázat šedesátá léta v USA bez růžových brýlí. Film tedy poukáže na složité časy lidí s jinou barvou pleti a jejich obavy z pomoci dívce, která je společností zavrhována, zaměřili se na rozpor mezi sociálně slabšími a měšťanstvem a velice dobře zobrazili zakázanou lásku právě mezi těmito skupinami. Kromě toho se film dotkne i témat, jako jsou psychický nátlak, násilí nebo sexuální obtěžování. V tom je ale možná ten problém. Jen se jich dotkne. Jejich vyznění tak zůstane někde na půli cesty a neřeší je více do hloubky. Možná to nedovoluje scénář, možná stopáž, která i tak už přesahuje dvě hodiny.

Kdo si ale zaslouží pozornost, tak je určitě Daisy Edgar-Jones (nominace na Zlatý Glóbus za roli v seriálu Normální lidi). Její Kya je silná osobnost, uzavřená, introvertní, chytrá, všímavá, ve vztazích tak akorát naivní a ve všech těchto polohách zahraná naprosto přesvědčivě, a i když snímek zřejmě nebude aspirovat na cenu v hlavní oscarové kategorii, Daisy Edgar-Jones by si nominaci určitě zasloužila. Tím dokonale zastíní své ostatní herecké kolegy.

O něco lépe než nevýrazný Tate (Taylor John Smith) si vede Chad, další z Kyiných partnerů a městský frajírek, kterého hraje Harris Dickinson (Triangle of Sadness, Kingsman: První mise). Jeho postava je rozpolcená, šílená, extrémně sebevědomá a zahraná ve zcela uvěřitelné rovině. Pochvalu si zaslouží i režisérka Olivia Newman, pro kterou jsou Raci teprve druhou filmovou zkušeností. Newman se snaží držet se předlohy a nezklamat její čtenáře. Nějakou osobitost ale v její filmařině zatím nenajdete.

Snímek Kde zpívají raci je jednoduché zavrhnout. Nelogické trhliny v příběhu nebo pomalu plynoucí až utahaný děj. Byla by to ale škoda, protože Daisy Edgar-Jones je skvělá herečka, záběry na krásnou přírodu se neokoukají a i příběh dokáže v některých momentech překvapit. Největší překvapení ale nastává při finálním rozuzlení, které je příjemně šokující a díky němu vše zapadne na své místo a divákovi se dostane toho správného filmového uspokojení.

Český trailer filmu Kde zpívají raci