V prosinci uplyne třicet let od premiéry jedné z nejlepších porevolučních komedií Dědictví aneb Kurvahošigutntag, která vznikla z tvůrčí spolupráce komika a mima Boleslava Polívky a první dámy českého (československého) filmu Věry Chytilové. Po podobenství Šašek a královna, které bylo inspirováno Polívkovou stejnojmennou divadelní hrou a ještě starší společenské satiře Kalamita, šlo o jejich třetí a zároveň vrcholnou tvůrčí spolupráci.

Byl to také jejich nejprovokativnější a nejhůře tehdejší dobovou kritikou přijímaný titul (až do premiéry ještě daleko více kontroverznějšího titulu Vyhnání z ráje). Provokativní už byl název filmu, respektive jeho druhá část, nad jehož vulgaritou se pohoršoval ve své kritice Jan Lukeš, který napsal: "Zato druhá část názvu, alespoň v naší kinematografii něco naprosto ojedinělého svou vulgaritou, má v samotném příběhu jen zcela epizodickou oporu."

První recenze Dědictví, kterou napsal v prosinci 1992 redaktor Lidových novin Petr Sládeček, byla nazvána Dědictví aneb Troška dynamitu. Není třeba více vysvětlovat, co jí bylo míněno, ale v základních rysech šlo o to, že film Dědictví autor přirovnával k lidovým komediím Zdeňka Trošky, zvláště ke třetí části jeho venkovské trilogie Slunce, seno, erotika a pak také k bláznivé komedii Trhala fialky dynamitem.

Do stejného pytle házel tyto tři snímky i recenzent filmového periodika Film a doba Ondřej Zach, který rovnou napsal, že (Chytilová) "se hrdě postavila po bok Jaroslava Soukupa, Zdeňka Trošky nebo klanu Růžičků (Milan Růžička byl režisérem filmu Trhala fialky dynamitem) - a natočila podařenou taškařici....Dědictví se opravdu v mnohém jako vejce vejci podobá ostatním opusům české komerční filmové produkce, ať už jde o druhého Kamaráda do deště, Nahotu na prodej, nebo Trhala fialky dynamitem."

Jedním z mála, kdo se o Dědictví nevyjadřoval s odporem, byl Jaromír Blažejovský, který se filmu zastal a také si všimnul toho, že "Pražská kritika nasadila nad Dědictvím kyselou grimasu", čímž vyjádřil pravdivý postřeh, a sice, že tato bytostně moravská komedie "intelektuální" pražské kritice prostě nevoněla. Blažejovský dále výstižně napsal: "Sládečkovi se také nelíbilo, že téma nových pořádků, jimž vládnou jen peníze, deformující lidské city a charaktery, je tím jediným, co chtěla režisérka říci." Správně se pak ptá: "Co důležitějšího měla Chytilová podle Sládečka natočit?" Na rozdíl od krátkozrakých dobových pražských kritiků pak Dědictví nepřirovnává k veselohře Trhala fialky dynamitem, ale k "moudré satiře Tři přání".

Jestli se něco za třicet let od premiéry filmu prokázalo, pak to, že kritiky a kritici nadčasového filmu zůstali právem zapomenuty(ti), zatímco Dědictví tu zůstalo jako monument, jehož pevnost s lety jen sílila. Dnes už víme, že jde nejen o nejlepší "komedii o restituci", ale že jde o vybroušený klenot, který nepřestává zářit i přes velkou snahu většiny tehdejší kritiky naplivat na film co nejvíce špíny. Když pak později kritika začala říkat, že "film uzrál", Polívka na to trefně reagoval, že "uzrála kritika, nikoliv film".

To, co bylo na Dědictví nejvíce kritizováno, mimo jiné Polívkova herecká exhibice či neherecký projev představitelky Irenky Šárky Vojtkové, jsou dnes jeho největší přednosti. Polívkova one man show v Dědictví, kdy je jako Bohuš prakticky v každém záběru filmu od začátku až do konce,  by si zasloužila Českého lva desetiletí a neherečka Šárka Vojtková byla v roli Irenky tak autentická, že se kvůli tomu raději odstěhovala do Itálie, kde ji v civilním životě nezaměňovali za fiktivní postavu.

Vynikající ale byli všichni zúčastnění, ať už to byla stará teta (Anna Pantůčková), herci z brněnských divadel (Jiří Pecha, Pavel Zatloukal, Arnošt Goldflam, Břetislav Rychlík, Ján Sedal, Martin Dohnal), Miroslav Donutil jako doktor Ulrich, skvělá Ivana Chýlková jako jeho žena, Jozef Kroner jako pan Košťál, Dagmar Veškrnová-Havlová jako Vlastička, Cyril Drozda jako vyhozený vrchní, Leoš Suchařípa jako doktor Široký či v nezapomenutelném cameu sám sebe hrající Karel Gott.  

Budiž tedy ještě jednou a znovu napsáno to, že Dědictví aneb Kurvahošigutntag můžeme dnes řadit do pokladnice české kinematografie hned za další nesmrtelné tituly, jako jsou Dobrý voják Švejk, Hoří, má panenko či Ecce Homo Homolka. Kvality prvního Dědictví pak vystoupí napovrch ještě více ve srovnání s pokračováním, které selhalo všude tam, kde originál nepřestává zářit.

Trailer filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág