Titulní Sebevražedný oddíl tak v důsledku tvoří proti své vůli elitní střelci a ranaři Bloodsport (Idris Elba) a Peacemaker (John Cena), vládkyně krys Ratcatcher 2 (Daniela Melchior), barevné puntíky vystřelující Polka-Dot Man (David Dastmalchian) a humanoidní žralok Nanaue (dabovaný Sylvesterem Stallonem). Ano, humanoidní žralok, který žere lidi a říká u toho „ňam, ňam“.

Krom toho se k nim přidá již dobře známá Harley Quinn, která to sem dotáhla (včetně své herecké představitelky Margot Robbie) z předchozího Sebevražedného oddílu a zároveň měla i svůj vlastní snímek Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn), a pak ještě několik dalších lidí, z nichž někteří vydrží jen chvíli, jiní déle. Jejich společným cílem je tentokrát obsadit post-nacistickou experimentální laboratoř na jakémsi fiktivním diktátorském ostrově v Jižní Americe, což v závěru vygraduje do nahánění obří mořské hvězdice z vesmíru, demolující město. Ano, čtete správně.

S nějakým zevrubným představováním jednotlivých postav se James Gunn nezdržuje – do příběhu všichni vstupují zcela bez ohlášení, definovaní často jen svou schopností a jedinou další informací (např. že Bloodsport má nezletilou dceru, na které mu záleží) nebo jediným dodatečným flashbackem. S tím si Gunn zcela vystačí, neb záměrně nevypráví příběh nikoho konkrétního, nýbrž celého týmu jako celku, a spoléhá tak na vzájemnou interakci jeho členů, nikoli na osobní dramatické oblouky.

Vztahy mezi anti-hrdiny přitom variují v různých kombinacích od nedobrovolné spolupráce a neustálého hašteření po nabídky přátelství a vzájemné ochraňování. Nějaké hlubší emoce byste v tom hledali marně, nicméně postavy jdou z akce do akce, vyprávění má konzistentně hbité tempo a jestli si je James Gunn v něčem opravdu jistý, tak to jsou právě akční scény, které jsou perfektní.

O dost méně si je jistý v humoru, jenž zbytečně stojí na četných vulgaritách a na přesílených hláškách, které ve výsledku působí až příliš tvrdě a často budí namísto smíchu v lepším případě jen drobné pousmání, v horším případě rozpačité pokrčení rameny. Což neznamená, že film není zábavný, o zábavu je totiž postaráno díky akci a díky neutuchající bizarnosti, šílenosti a chvílemi až takřka úchylnosti toho, co se na plátně od začátku do konce odehrává.

Sebevražedný oddíl přetéká nápady, neštítí se ničeho a každou chvíli se vytasí s něčím novým, zároveň ale nepůsobí přeplácaně. Krvavé scény jsou místy hodně drsné, realizované jsou však s vyváženou mírou nadsázky a stylizace (stejně jako vše ostatní ve filmu), takže nakonec nepůsobí ani úplně realisticky, ani moc uměle. Sympatické je i zjevné rýpnutí do USA jako země, která se do všeho cpe, tajně operuje na cizím území a pak si nad problémy myje ruce (což se dá vykládat i jako metafora na filmová studia, která se cpou filmařům do jejich vizí).

Kdo čekal fiasko, bude zklamán. Sebevražedný oddíl se totiž dočkal nesmírně zábavného, divokého, ztřeštěného, extra-stylizovaného a překvapivě pevně uchopeného zpracování, na nějž je snadné se naladit, když předem víte alespoň přibližně, do čeho jdete. Což po Gunnových předchozích filmech, v nichž zachraňovali galaxii mimo jiné mluvící mýval a obživlý strom, jde celkem snadno odhadnout. Přesto se jistě najdou diváci, jimž bude tato nesourodá (leč sehraná) sebranka ve finále připadat až příliš extravagantní.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Český trailer k filmu Sebevražedný oddíl