Titulní role se ujal převážně divadelní herec Viktor Dvořák, který hrál Václava Havla už ve filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie, kde se však pouze mihl coby okrajová postava. Havlovi je pozoruhodně podobný (včetně vlasů a kníru), přičemž si velmi dobře osvojil i Havlovu typickou mimiku, některá gesta a styl vyjadřování (včetně ráčkování) a hraje zkrátka skvěle. Podobné převtělení se nepovedlo až tak dobře u postavy Pavla Landovského v podání Martina Hofmanna, jenž svým temperamentním projevem tvoří ke zdrženlivému Havlovi zřetelný kontrast. I přes Hofmannovu snahu o věrnou nápodobu totiž nikdy nezmizí dojem, že zkrátka sledujete jen dobrého herce v paruce. Totéž platí i pro Annu Geislerovou v roli Olgy Havlové, kterou herečka navíc ztvárnila v poněkud jednostranné poloze jako ženu utrápenou a věčně posmutnělou, což obrazu skutečné Olgy Havlové příliš neodpovídá.

 

Postava Václava Havla je pak ve filmu vylíčena jako intelektuál pevný ve svém politickém přesvědčení, avšak zcela nepraktický až nemožný ve věcech soukromých, hlavně co se týče intimních vztahů. Jeho milostnému trojúhelníku se snímek věnuje z poměrně velké části, naštěstí aniž by se snažil toto téma jakkoli bulvarizovat. Spíš jej využívá ke komickým scénkám, jako je ta, v níž Havel vysvětluje své ženě a milence (Barbora Seidlová) svou naivní představu o jejich společném soužití, zatímco je odposloucháván hned několika estébáky.

 

Kromě toho Slávek Horák se spolu-scenáristou Rudolfem Suchánkem, jenž s ním spolupracoval už na Domácí péči, kladou důraz na události týkající se vzniku a následné propagace Charty 77 a Havlova věznění a nátlaku, jemuž musel ze strany komunistické diktatury čelit. Oproti tomu poněkud opomíjejí jeho dramatické dílo (zpřítomněné jen několika málo úryvky a záměrně zcizujícími scénami realizovanými v efektní divadelní stylizaci) a také jeho přerod z ublíženého vězněného disidenta ve vůdce lidu – kandidátem na prezidenta se totiž Havel stane v poněkud zbrklém závěru víceméně znenadání.