Z příběhu není jasné, kolika let se jeho postavy dožívají a jestli jejich přerod z prakticky primitivní společnosti do bodu, kdy cvičí před televizí aerobik a používají chytré telefony, trval několik století nebo jen několik desetiletí. Film se prostřednictvím teenagerské dvojice hrdinů natolik upíná k vidině otcova návratu, že opomíná poněkud nedoceněnou postavu za všech okolností podporující a milující maminky. Další vedlejší postavy zahrnují mimo jiné policistu-kentaura, motorkářský gang pankáčských víl nebo bájnou bestii mantikoru přeonačenou do podoby provozovatelky rodinné restaurace, z nichž sice žádná není k zahození, leč tvůrci se s nimi bohužel nezmůžou na víc než na pár hrátek se stereotypy a průměrné groteskové gagy. Hlavní hrdinové i jejich pouť jsou navrženi takovým způsobem, že lze předem snadno odhadnout, k jakým životním ponaučením snímek ve svém průběhu dospěje.

 

I přes tyto výtky však nelze pominout fakt, že v konkurenci rodinných animovaných filmů snímek Frčíme pořád představuje solidní nadprůměr, jenž úspěšně propojuje zábavu i dojetí, elegantně pracuje s většinou motivů a rekvizit, k příběhu dokáže upoutat pomocí vhodně zvolených dobrodružných elementů a ke svým postavám a jejich komplexním osobnostem přistupuje s pečlivostí a až rodičovskou něhou. I díky tomu je výsledkem převážně zdařilá podívaná, za kterou by se u Disneyho nebo u Dreamworks rozhodně nemuseli stydět, nicméně studio Pixar, z něhož vzešly zcela výjimečné a jedinečné klenoty jako Úžasňákovi, Hledá se Nemo, Ratatouille či V hlavě, už mnohokrát dokázalo uspokojit i podstatně větší nároky.