Nová pohádka Zdeňka Trošky vypráví o putování Aninky (Anastázie Chocholatá) v doprovodu vodníka (Lukáš Pavlásek) za jejím ztraceným milovaným, kterého by ráda zbavila jeho prokletí...
Aninka (Anastázie Chocholatá) je prosté děvče, které se na statku po rodičích stará o své dvě starší zpovykané sestry. Pak náhodou políbí nalezené havraní pírko, načež se z opodál stojícího havrana stane princ Vítek (Petr Urban) a Anince vysvětlí, že ho do havraní podoby zaklela zlá čarodějná princezna (Sara Sandeva), s níž se odmítl oženit. Když pak zlomyslné sestry Aninku s princem načapají, tak pírko zlomí a princ zmizí neznámo kam. Naštvaná Aninka sestry opouští a vydává se do světa prince hledat, aby jeho prokletí zlomila.
Zakleté pírko je nová pohádka
Zdeňka Trošky (napsaná v tandemu s jeho stálým spolupracovníkem
Markem Kališem). Že jde o pohádku Zdeňka Trošky, jde neomylně poznat už od prvních záběrů – na pohádky zasazené do prostředí malebných jihočeských vísek a tamních rozkvetlých luk a zlatavých ječmenových polí má ostatně patent už delší dobu, stejně jako na mimořádný důraz na lidovost, v pozitivním i negativním smyslu slova. Zároveň herce s oblibou navádí k hysterii, přehrávání a infantilní stylizaci balancující na hraně trapnosti.
Děj
Zakletého pírka je poměrně jednoduchý (což ještě neznamená, že je zároveň smysluplný a koherentní) a v podstatě stojí na putování hlavní hrdinky z místa na místo, přičemž ji po celou dobu doprovází vodník (
Lukáš Pavlásek), který se k ní hned zkraje cesty přidá, a spolu pak potkávají všelijaké další postavy a přicházejí k nejrůznějším předmětům, jež se později ukáží být užitečnými.
Jak tomu ale u Zdeňka Trošky často bývá, jeho postavy se málokdy dostanou za hranici personifikovaných stereotypů a plochých karikatur – a v případě
Zakletého pírka na tom bohužel nejsou o moc lépe ani hlavní hrdinové. Nosnou zdí celé pohádky má být kamarádský vztah Aninky s vodníkem, avšak jedinou charakteristikou Aninky je v podstatě to, že je dobrosrdečná a trochu naivní (a v průběhu filmu musí několikrát prokázat svou odvahu a odhodlání, přičemž je ale zároveň lehce manipulovatelná a nechává se sebou snadno zametat), a vodník je na tom coby přátelský exot se zlatým srdcem, plnící úlohu komického společníka, dost podobně.
Co však oběma postavám výrazně pomáhá, je herecké obsazení – Anastázie Chocholatá dohání mnohé přirozeným půvabem a nenucenou roztomilostí a Lukáš Pavlásek se pro role legračních trotlů zřejmě narodil (ačkoli zpívat by vážně nemusel). Herecké výkony protagonistů ve vedlejších rolích za nimi ovšem již výrazně zaostávají (s výjimkou poměrně sympatické mini-role
Marka Lambory) a v některých případech se navíc pohybují i v extrémních polohách unylé topornosti (Sara Sandeva v záporné úloze) a nesnesitelné otravnosti (
Šárka Vaculíková a
Lucie Polišenská v rolích Aninčiných sester). Částečně je nicméně na vině i jednorozměrnost jejich postav (třeba princ Vítek je v podstatě pouze pasivní loutkou v moci čar a kouzel a Aninka se do něj zamiluje patrně jen díky tomu, že je pohledný a vypadá vznešeně).
Jinak příběh filmu je v podstatě splácaný z namátkou volených pohádkových motivů a chatrně poslepovaných scének s místy poměrně vysokou úrovní bizarnosti, díky čemuž je sledování
Zakletého pírka celkem zábavné, byť asi z jiných důvodů, než jaké byly tvůrci zamýšleny. Jeho podstatná část je postavena na nahodilém chování postav, jež putují pohádkovým krajem jen s mlhavou vidinou nějakého cíle a jejichž osudy se odvíjejí téměř výhradně od toho, koho cestou potkají a jaké předměty obdrží.
Většina filmu navíc sestává z toho, že Aninka a vodník chodí lesem a po polích a povídají si a upřímně řečeno se toho jinak moc neděje – takže děj je nastavován různým zpíváním a dějovými odbočkami, které nejsou pro hlavní příběhovou rovinu nijak zvlášť důležité, leč spálí se při nich vždy alespoň pár minut, díky čemuž pohádka dosáhne na celovečerní stopáž. V jednu chvíli se např. oba hlavní hrdinové dojemně a se slzami na krajíčku rozloučí, že si půjdou každý zas svou cestou, ale hned v následující scéně se vodník k Anince opět připojí s tím, že ji přeci nenechá jít samotnou.
Vzhledem k rozvleklosti některých nepříliš podstatných pasáží je pak docela na pováženou, že leckteré z hlediska příběhu klíčové sekvence jsou naopak mimořádně zestručněny – např. Aninka a princ Vítek se do sebe zamilují doslova na první pohled a závěrečných zhruba deset minut se dokonce odehraje v takové zbrklosti a shonu, že jejich jakákoli potenciální dramatičnost a osudovost zcela mizí a je nahrazena nechtěnou směšností (nehledě na nízkou úroveň několika výrazných digitálních efektů).
Další podivností je archaická mluva postav, deklamovaná herci způsobem, jenž dělá ze
Zakletého pírka místy až parodický zážitek na úrovni
Pytlákovy schovanky. Ten pak ještě umocňuje ta skutečnost, že některé dialogy se zjevně mají rýmovat (z nějakého důvodu však pouze občas), takže sem tam některý z hrdinů pronese nějakou kostrbatou hloupost, jen aby dodržel rým (celkem zbytečně). A co se týče hudby, tak Aninka s vodníkem v průběhu filmu nejméně čtyřikrát zazpívají lidovou písničku
Pod našima okny (naštěstí ne celou), jejíž melodie zní i jako hlavní hudební motiv na soundtracku, což může člověka po určité době snadno dovést k šílenství.
Na druhou stranu, díky poměrně funkční kamarádské dvojici hlavních hrdinů a několika dalším pozitivům není
Zakleté pírko rozhodně žádnou katastrofu a v rámci pohádkové tvorby Zdeňka Trošky představuje de facto průměrný standard, který příliš nenadchne, ale ani vyloženě neurazí (tak jako
Strašidla) a neunudí (tak jako
Čertova nevěsta), což už je v podstatě úspěch samo o sobě. Bylo by však příjemnější, kdyby ta pohádka byla kromě toho také aspoň trochu konzistentní a soudržná, kdyby její děj dával větší smysl a kdyby byla legrační a zábavná víc záměrně než nezáměrně.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Originální trailerk filmu Zakleté pírko