Nový film německého režiséra a scenáristy Fatiha Akina (Soul Kitchen, Odnikud) je adaptací stejnojmenného románu Heinze Strunka, jenž líčí reálnými událostmi ze 70. let inspirovaný příběh hamburského sériového vraha Fritze Honky. Je to kontroverzní a v řadě ohledů unikátní snímek, který znatelně otestuje výdrž leckterých diváků, neb jde o brutální, krvavou a zcela záměrně nechutnou podívanou, směle překračující hranice toho nejdrsnějšího, co se dá běžně vidět v českých kinech.I různé extrémní gore-horory jsou totiž obvykle určitým způsobem stylizované a estetizované, takže v nich třeba i scény mučení a rozřezávání těl i přes veškerou nepříjemnost mohou působit jako násilná sadistická zábava pro otrlé. Oproti tomu film U Zlaté rukavice je natočen zcela realisticky až naturalisticky a navíc je vyprávěn pouze z perspektivy hlavního anti-hrdiny, jehož patologickému chování nedodává žádný kontext ani psychologický podklad, což výsledek činí ještě sugestivnějším, syrovějším a odpornějším.
Fritz Honka je tu představen jako ošklivý, šilhavý a umaštěný úchyl s náznaky kníru, co žije ve staromládeneckém nevětraném bytě v podkroví, jehož stěny zdobí hnijící tapety a fotografie nahotinek. Tato zatuchlá kobka se nachází nedaleko zakouřené hospody U Zlaté rukavice, kde se schází opilecká spodina a Fritz tu vábí k sobě domů své budoucí oběti, obvykle přestárlé bývalé prostitutky či bezdomovkyně. Mrtvá těla pak sám porcuje a schovává v tajné komoře, přičemž neustále se zhoršující smrad svádí na kuchyňské výpary od sousedů. Perfektně ho hraje za normálních okolností pohledný německý herec Jonas Dassler, jenž Fritze obdařil křivými gesty, vrávoravou chůzí i všiváckými výrazy ve tváři, prodírajícími se nánosem make-upu.
Fritz Honka je tu představen jako ošklivý, šilhavý a umaštěný úchyl s náznaky kníru, co žije ve staromládeneckém nevětraném bytě v podkroví, jehož stěny zdobí hnijící tapety a fotografie nahotinek. Tato zatuchlá kobka se nachází nedaleko zakouřené hospody U Zlaté rukavice, kde se schází opilecká spodina a Fritz tu vábí k sobě domů své budoucí oběti, obvykle přestárlé bývalé prostitutky či bezdomovkyně. Mrtvá těla pak sám porcuje a schovává v tajné komoře, přičemž neustále se zhoršující smrad svádí na kuchyňské výpary od sousedů. Perfektně ho hraje za normálních okolností pohledný německý herec Jonas Dassler, jenž Fritze obdařil křivými gesty, vrávoravou chůzí i všiváckými výrazy ve tváři, prodírajícími se nánosem make-upu.Fatih Akin si přitom dává záležet na dobové stylizaci i na věrném zachycení jednotlivých prostředí, aby co nejvíce odpovídala skutečnosti (včetně Fritzova bytu, jak dokládají autentické fotografie při závěrečných titulcích). Pečlivé lpění na detailech (za pomoci neskutečné scénografie) umocňuje špinavé a mazlivé vzezření snímku, při jehož sledování divák získává pocit, že by se měl po odchodu z kina pořádně umýt. Atmosféru kromě toho udává i estetika hnusu a zašlá poetika zaplivaných putyk čtvrté cenové, štamgastů blábolících u zvětralého piva, německých odrhovaček ze sedmdesátých let, párků s hořčicí a otylých nahých babizen s lahví vodky v ruce. Násilné výjevy působí surově a reálně s až děsivou věrohodností (přitom jich ale není tolik a nejsou vyloženě explicitní). Smrdutější film byste každopádně nehledali snadno.
Nabízí se otázka, která pravděpodobně vede u mnoha odpůrců k odmítavému zavržení snímku či dokonce k pohoršení nad ním, a sice proč vlastně takový film vůbec vznikl a co by měl komu dát (kromě pocitu nevolnosti). K tomu lze jedině říci, že zkrátka existují i nepříjemné filmy o nepříjemných věcech, přičemž tento konkrétní opisuje od skutečnosti, kterou nijak nepřikrášluje – naopak se vyžívá v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Je to film o ošklivosti, jenž se zabývá postavami outsiderů, deviantů a individuí na okraji společnosti (což je ostatně věčné téma snad všech Akinových filmů), demytizuje prostředí hamburské městské části St. Pauli, jež se těší díky Honkovu řádění legendární pověsti (a v jejíž blízkosti režisér sám vyrůstal) a vyjadřuje se i k poválečné generaci mladých mužů postižených nízkým sebevědomím.
To hlavní ale je, že film U Zlaté rukavice je velmi dobře režírován. Děj má konzistentně ubíhající tempo (narušuje jej pouze dvojice mírně nadbytečných vedlejších postav, které mají především symbolickou funkci a film se jim věnuje převážně samostatně) a navzdory poněkud epizodickému scénáři i celkem pevnou strukturu, danou řazením příběhu do tří kapitol, oddělujících Honkovy opilecké vraždící excesy od sekvence, v níž se pokusí o nápravu. Po řemeslné stránce je snímek brilantní (čemuž vévodí skvělý poslední záběr) a nezapomenutelný dojem z něj postupem času víc a víc roste. Herci jsou výtečně typově obsazení a jsou i výborně vedení. K Honkovu jednání film zřetelně zaujímá odsuzující postoj a vykresluje jej s určitou dávkou výsměšnosti a grotesknosti, hraničící až s hodně černou komedií (viz třeba marná snaha zamaskovat zápach tlejících mrtvol množícími se vonnými stromečky Wunderbaum).
Nabízí se otázka, která pravděpodobně vede u mnoha odpůrců k odmítavému zavržení snímku či dokonce k pohoršení nad ním, a sice proč vlastně takový film vůbec vznikl a co by měl komu dát (kromě pocitu nevolnosti). K tomu lze jedině říci, že zkrátka existují i nepříjemné filmy o nepříjemných věcech, přičemž tento konkrétní opisuje od skutečnosti, kterou nijak nepřikrášluje – naopak se vyžívá v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Je to film o ošklivosti, jenž se zabývá postavami outsiderů, deviantů a individuí na okraji společnosti (což je ostatně věčné téma snad všech Akinových filmů), demytizuje prostředí hamburské městské části St. Pauli, jež se těší díky Honkovu řádění legendární pověsti (a v jejíž blízkosti režisér sám vyrůstal) a vyjadřuje se i k poválečné generaci mladých mužů postižených nízkým sebevědomím.To hlavní ale je, že film U Zlaté rukavice je velmi dobře režírován. Děj má konzistentně ubíhající tempo (narušuje jej pouze dvojice mírně nadbytečných vedlejších postav, které mají především symbolickou funkci a film se jim věnuje převážně samostatně) a navzdory poněkud epizodickému scénáři i celkem pevnou strukturu, danou řazením příběhu do tří kapitol, oddělujících Honkovy opilecké vraždící excesy od sekvence, v níž se pokusí o nápravu. Po řemeslné stránce je snímek brilantní (čemuž vévodí skvělý poslední záběr) a nezapomenutelný dojem z něj postupem času víc a víc roste. Herci jsou výtečně typově obsazení a jsou i výborně vedení. K Honkovu jednání film zřetelně zaujímá odsuzující postoj a vykresluje jej s určitou dávkou výsměšnosti a grotesknosti, hraničící až s hodně černou komedií (viz třeba marná snaha zamaskovat zápach tlejících mrtvol množícími se vonnými stromečky Wunderbaum).Film U Zlaté rukavice je temným a lepkavým počinem, u nějž je opravdu dobré vědět předem, co je zač, než se na něj divák rozhodne podívat. Je to perverzní obludárium, neskutečně výrazné svým provedením, zažírajícím se hluboko pod kůži a nabízejícím výjevy, na něž byste v některých případech možná radši zapomněli. Osobitý autorský projekt, který opravdu není pro každého, filmařky velmi kvalitní, obsahově však lehce svádějící k pobouření.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
