Filmů o Mozartovi, hraných i dokumentárních, vznikly možná stovky, prozkoumaly jeho dětství, oslnivý věhlas i věčné dluhy, dotkly se jeho předčasného skonu. Mnohdy konfrontovaly výstředního, sebestředného, avšak geniálního skladatele s nechápavým, hašteřivým a závistivým okolím - připomenu aspoň veleslavný počin Formanův nazvaný Amadeus. Nyní můžeme spatřit další životopisný snímek Mozartova sestra. Jak už název naznačuje, titulní hrdinkou je Wolfgangova sestra Anna-Marie přezdívaná Nannerl (1751 - 1829). Byla nejspíš stejně nadaná, skvěle hrála na klávesové nástroje, zpívala a také zkoušela komponovat. Prý skvěle. Ale byla ženou... Celý příběh se odehrává na zájezdové šňůře po Evropě (a hlavně v Paříži), kdy otec Leopold vystavoval své děti, najmě pak zhruba desetiletého Wolfganga, jako zázračné muzikanty. Jeho sestře bylo o pět roků víc a již se ocitala za prahem dospívání. A obtížně se smiřuje s tlakem svého otce, že pro dívky není vhodné nejen skládání hudby, ale i třeba hra na housle. Jenže žije v době, kdy žena vždy někomu podléhala, nejprve otci, pak manželovi. Nannerl řeší svá dilemata dokonce dočasným odchodem od své milující, byť jakkoli uzurpující rodiny, aby se po těžkém citovém zklamání vrátila zpět do jejího náručí. Jak říká její přítelkyně, dcera samotného francouzského krále, která se smiřuje se zasvěcením Bohu a doživotním pobytem v klášteru, měly smůlu, že se nenarodily jako chlapci - v takovém případě by zajisté vládly, ať již lidem, nebo uměním. Režisér René Féret zachycuje své hrdiny vesměs v komorních prostředích - v kočáru, při ubytování, v zámeckých místnostech. Soustředí se výhradně na jejich svět a vše kolem něho silně omezuje a zužuje, tak říkajíc vytváří vyprázdněný prostor, zaplněný jen několika jednajícími postavami. V této stylizaci, snad jen zbytečně monotónní a dějově nastavovaný, připomíná nejen televizní inscenace, ale také některé filmy takového klasika, jakým byl Eric Rohmer a jeho historický film Markýza z O.... Féret vlastně činí z nouze ctnost: omezený finanční rozpočet, který nedovolil výpravnost v kostýmech, scénografii i davových výjevech, přetavil ve svébytnou stylizaci, dovolující nahlédnout, jak hlavní hrdinové, orientovaní přirozeně na svou aktuální situaci, vnímali svou účast v ustavičném muzikantském exhibování. Často se podobali cvičeným opičkám, rozptylujícím vznešené publikum. Mozartova sestra se vyhýbá unáhleným odsudkům, nepřebírá ani znaky současné mentality, snaží se postihnout tehdejší mravy sice v omezeném vzorku, ale přece jen se záviděníhodnou naléhavostí. Hlavní hrdinka (ve zklidnělém, niterně soustředěném ztvárnění Marií Féretovou) není zpodobněna jako bojovnice, spíše jen doufá v příznivý obrat osudu, než se smíří se svým předurčením. Nannerlin otec (Marc Barbé), jakkoli autoritativní, není líčen jako necita, jen nedokáže vystoupit z omezení obvyklých představ, vlastně funguje jako svého druhu jistota, na níž se lze vždy spolehnout - na rozdíl od přetvářky dvorského prostředí, kde Nannerl, občas nucena vycházet v mužském převleku, když předává milostné dopisy, prochází bolestným prozřením z okouzlení samotným následníkem trůnu (Clovis Fouin), budoucím králem Ludvíkem XVI. Mladík navenek citlivý a vstřícný, opěvující dívčin um (vyvrcholením je koncertní provedení její skladby), vyřeší svou citovou náklonnost k ní bezohledně a brutálně.

Mozartova sestra není dílo vizuálně atraktivní, vyhýbá se obvyklým spektáklovým klišé i jímavým melodramatickým zápletkám. Upřednostňuje statické záběry a jistou nezúčastněnost, dění nechává až příliš rozevlátě plynout. Všímavě pozoruje všední konání svých hrdinů. Avšak pod tímto povrchem nalezneme věrohodnou výpověď o hořkosti z potlačovaného talentu i zrazených citů.