Tradice mystifikačních (pseudo)dokumentů je známá jak z tuzemského Járy Cimrmana, tak Woodyho Allena, jenž natočil Zeliga nebo novozélandské smyšlenky Zapomenuté stříbro o pravěku kinematografie. Francouzský snímek Hitler v Hollywoodu využívá známých, skutečně existujících osobností, aby stvořil pátrání po fiktivních filmech i fiktivních tvůrcích. Herečka a režisérka Maria de Madeiros (skutečně hrála v Pulp Fiction, skutečně se věnuje natáčení dokumentů) natáčí medailonek věnovaný slavné francouzské herečce Micheline Presle, z jejíchž dávných melodramat, včetně Ďábla v těle, spatříme několik ukázek. Štáb, tvořený jen Mariou de Madeiros a jejím kameramanem, se však vydává pátrat po jejím nezvěstném filmu, kdysi natočeném začínajícím židovským režisérem. Tvůrci oslovují pamětníky, pátrají v archivech... a postupně skládají obraz záhadného spiknutí, které by mohlo i po letech ohrožovat jejich životy. Ukáže se, že všemocný Hollywood mohl zničit každého konkurenta v Evropě, aby mu neohrožoval trhy, američtí producenti a politici byli ochotni paktovat se třeba i s Hitlerem. A i dnes jsou Američané ochotni bombardovat poslední zbytky výstavních ateliérů skrytých na Maltě, aby odstranili každého, kdo příliš ví o dávných záměrech. Nejnápaditější jsou ty okamžiky, kdy vyvstávají americké pikle, vtělené do naprosto bizarních zápletek. Třeba prý kameraman francouzské nové vlny Raoul Coutard měl v žoldu americké CIA záměrně natáčet neostře a roztřeseně, měl prosazovat extravagantní režiséry jako Godarda a nevzhledné herce jako Léauda, aby evropskému filmu odlákal diváky. Režisér Frédéric Sojcher důsledně evokuje rozměr průběžně vznikajícího dokumentu, vlastně sledujeme, co de Madeiros a její kameraman natáčejí, protože při svém pátrání nechávají kameru zapnutou. Posléze je schopna ji obsluhovat i samotná Maria de Madeiros, když její spolupracovník bojící se o život raději uteče. Tak postupně navštíví stařičkého kameramana, producentovu dceru, nahlédnou do filmových archivů a laboratoří ve frankofonních zemích, zavítají do bezpečnostních archivů v Anglii i Německu, pátrají ve starých novinách i hotelových dokladech, účastní se festivalu v Cannes a zajedou do Benátek. Tam všude se příběh odehrává. A nalezneme v něm i skutečně dokumentární vsuvky s úvahami nad stavem současné evropské kinematografie a jejího přelití Hollywoodem - promlouvají jak odborníci (Marc Ferro), tak umělci, například herec Michel Lonsdale nebo režiséři Volker Schlöndorff, Andrej Končalovskij, Theo Angelopulos nebo staletý Manoel de Oliveira, jehož zastihneme až v samotném závěru, po odeznění titulků. (Takže neodcházejte předčasně z kina.) Hitler v Hollywoodu (tak se totiž jmenoval jeden z oněch nezvěstných filmů) se vyznačuje pozoruhodným vizuálním ozvláštněním, neboť hlavní postavy, Presle, de Madeiros a její štáb, jsou zachyceny v sytých, výrazných barvách, zatímco ostatní (včetně pozadí za nimi), s nimiž rozmlouvají v témže záběru, spadávají k černobílé tonalitě, která vznikla krajním potlačením původního barevného spektra. Už tato výtvarná stylizace poskytuje určitý klíč, který upozorňuje na zcela fiktivní kontrast mezi barevnou "realitou" a jakoby černobílým "tajemstvím", odkazem na snovou vizi, jakou šířily a šíří nejen hollywoodské produkty.

Ostatně syn jednoho italského producenta to vyřkl přesně: jeho otec vyráběl filmy nabízející iluzi zhmotněných snů, ale sám jim nikdy nesměl propadnout. Jinak by neuspěl. A celý tento snímek upozorňuje na to, jak nebezpečné může být nahlížení pod povrch těchto snů a iluzí. Zde se smyšlenka skutečně může protínat s realitou.