Mladičký Jan Wolf natočil - prý za pouhých šedesát tisíc korun - naprosto nezávislý film Normalis, který se čas od času uvádí na specializovaných akcích (naposledy na Febiofestu) - dodnes nemá vyřešené distribuční šíření. Zasadil jej do filmařského prostředí a rozklenul v časovém rozmezí od druhé půle 60. let až do počátku osmdesátých s dovětkem ještě pozdějším. Hrdinkou je tu začínající režisérka Helena (Alena Forstová), které nejprve selže herečka, která v Helenině pracně prosazeném filmu odmítne dál hrát, a poté, po vpádu vojsk, zůstává nedokončený i celý její projekt. Když o desetiletí později začíná znovu natáčet, již přijímá prověřený námět, s nímž dokonce uspěje na moskevském festivalu... Jan Wolf zvolil zrnitý materiál ocitající se na hranici sledovatelnosti (se svéráznou úvodní dedikací, že se nechal inspirovat barevností barevného materiálu ORWO), aby tak dosáhl co největší autenticity v předmětném postižení minulých dob. Rozhodující je však vypravěčský přístup, který se zjevně inspiroval "rozbitou" strukturou poskládanou z mihotavých útržků, jak ji reprezentuje například Jean-Luc Godard. Tomu odpovídá i naprostá vyvázanost ze širších kontextů, dění i postavy v něm se uzavírají do privátního kroužení, ať se již dějištěm stává byt nebo hotelový pokoj na mezinárodním filmovém festivalu jak v Karlových Varech, tak v Moskvě. Wolf svou hrdinku obklopuje dalšími postavami, sleduje jejich citové aktivity, naděje i zklamání, všímá si nedořešených či dokonce ani nedořečených vztahů - a skrze ně jako by se projevovaly i případné politické tlaky, jimž se Helena sice bez valného nadšení, ale přece jen podřizuje. V tomto ohledu zůstává rozkrytí filmového prostředí silně izolované, soustředěné jen na zvolené postavy jako konečnou instanci. Třebaže jsou jmenovitě oznamovány letopočty (včetně dokumentární připomínky důležitých událostí), společenská rovina zůstává mimo dění, nanejvýš přiblížena několika klišovitými náznaky. Normalis vykazuje znaky retropříběhu, ovšem v nanejvýš stylizované podobě, která přejímá výrazové prvky doby, v níž se příběh odehrává - a počíná si přitom velice mondénně, zvláště kostýmní řešení shledávám mimořádně vyumělkovaným. Řadím sem i pestře označkované konce pásů, jakoby vyjíždějících z promítacího přístroje, rovněž tak střídání barevného a černobílého obrazu (černobílý, někdy zamrzlý v pohybu, odkazuje k Helenou právě natáčenému materiálu, zatímco barva signalizuje přechod od "subjektivity" k vyprávění o Heleně). Vcelku konvenčně se opírá o hudební složku, když na dokreslení začleňuje populární hit toho kterého roku, při návštěvě Moskvy nechybí ani písnička Ally Pugačevové. Ačkoli se dění člení přinejmenším do dvou od sebe oddělených segmentů (jednak události kolem roku 1968, jednak o desetiletí později, již v éře vrcholící normalizace, k níž odkazuje i sám název), vypravěčské uchopení se nijak nemění. Setrvává v ustavičném těkání, z něhož se skládá snad náznak jakéhosi mozaikovitého portrétu, který směřuje do dnešních dnů, aniž by režisér jakkoli bral na vědomí změny, které se v průběhu čtyř desetiletí odehrály - včetně zestárnutí postav. Ustavičně rozbíjený tok příběhu, rozdroleného do rozmluv, cestování autem, pouličního ruchu i průletů letadel, však plyne monotónně a v důsledku toho i nudně, záhy přestává vzrušovat, protože z jednou přijatého tempa a rytmu se ani na okamžik nikam neodchýlí. Wolf si osvojil až strojově nezúčastněnou dikci. Také herecké ztvárnění nepodléhá jakýmkoli výkyvům, zůstává odosobněné, nevzrušeně proklamativní, postavy jen oznamovacím způsobem pronášejí své repliky. Wolf vlastně jen sestavuje sady opakujících se variací téhož modelu, které pravidelně povstávají z tříště úlomků, které jsou samy o sobě významově i emočně bezpříznakové. Výsledné sestavení zajisté prozrazuje velké ambice, ale také nezkušenost a ochotnické nakládání s dramatickým vyklenutím příběhu, který se neustále rozsypává, s vedením herců. Více než dvouhodinový snímek tak zjevně přecenil svou snesitelnost. Pozn.: Film byl promítán v rámci filmového festivalu Febiofest 2011.