Snímek Bal (česky Med), vítězný film na Berlinale 2010, se odehrává na tureckém venkově, v jedné z chaloupek roztroušených v nekonečných lesích na severovýchodě země, a jeho protagonistou je malý chlapec Jusuf (Bora Altas). Chodí sám do vzdálené školy, straní se spolužáků, během jejich skotačení před školou zůstává ve třídě (a pozorujeme je jakoby jeho očima), k izolaci jistě přispívá i jeho koktání, neschopnost plynule mluvit, i když doma čte nebo šeptem rozpráví bez zadrhávání - ovšem jen otci, jenž jej učí znát byliny i dění v přírodě. Jusuf je hoch vnímavý, jenž určitě trpí svou vadou, při vyučování ze sebe vydává jen skřeky, neschopen souvislé mluvy, avšak navzdory tomu touží po uznání. Přivlastní si třeba sousedův domácí úkol, když vlastní si nevypracoval. Režisér Semih Kaplanoglu nezastírá těžký a obtížný život svých hrdinů, přivydělávajících si sběrem medu vysoko v korunách stromů, kam otec, stále dál od domova, rozvěšuje úly. A včelaření se mu stane osudným: hned v prvním dlouhém záběru spatříme, jak suchá větev, přes kterou zahákl lano, praská a muž zůstává bezmocně viset, vědom si, že každý pohyb povede ke smrtelnému pádu. Film zachycuje šťastné okamžiky před osudnou výpravou i marné čekání na otcův návrat. Do tohoto víceméně komorního dějového pásma, které z idylického poklidu přerůstá v tušení zlého osudu, vkládá režisér rozsáhlou, téměř etnograficky vyvedenou sekvenci zpola trhu, zpola slavnosti konané v blízké vsi. Matka s Jusufem tam zavítají, aby i tam, uprostřed veselí a bujarých obřadů, pátrala po nezvěstném. Přestože úděl rodiny, odkázané převážně na sebe, je složitý, Kaplanoglu jej vylíčil jako selanku, obydlenou samými ušlechtilými lidmi. Zejména otec, jehož si sám zahrál, se mění v zářný příklad mírnosti a laskavosti, který vše uskutečňuje v klidu, s vědomím odvěkého rozdělení a vykonání nutných prací. To platí pro veškeré postavy včetně uvážlivého učitele, jenž chlapci nenadává ani jej neponižuje, dokonce jej, podobně jako úspěšnější spolužáky, vyznamená za dobře odvedenou práci. Bal se vyznačuje pečlivým vykreslením prostředí, nahlíženým jakoby v původní, nijak neupravené podobě (zejména ne v dodatečném dosvětlování prostoru), máme pocit, jako kdybychom se sami ocitli v obytných místnostech nebo ve chlévě, natolik silný je nevtíravý dokumentarizující rozměr vyprávění. Však také při otcových časně ranních výpravách, kdy se teprve chystá rozbřesk, sotva rozeznáme, zda se pohybuje pěšky nebo sedí na koni, natolik cesta vinoucí se do lesního porostu i postavy, které se po ní plouží, zanikají v dosud vládnoucím příšeří. Režisér se vyhýbá zjevnému vyostřování zápletek, upřednostnil pozvolna se sunoucí vyprávění, poskládané do jakýchsi osamostatňujících se, do sebe uzavřených obrazů, které zprostředkovávají především zdánlivou nehybnost zdejšího bytí. Avšak idyla je nanejvýš zdánlivá, stačí tragická nehoda, aby se křehká rovnováha osudově narušila - avšak i tento zvrat je pouze naznačen; byť je zjevné, že ztráta živitele rodiny přesahuje pouhý emoční rozměr, přesouvá se do existenční roviny. Med bývá považován za závěrečný díl volné trilogie, vracející se od hrdinovy dospělosti k jeho dětství (protagonisté se shodně jmenují Jusuf), avšak spíše jej lze vnímat jako svébytný a nezávislý příběh, navíc datovaný do současnosti (jmenovitě je zmíněn rok 2009). Údajně související filmy se tím pádem odehrávají před tímto datem (též jakoby v "době natáčení") a starší Jusufové, samozřejmě narození o mnoho dříve, mají sotva co společného s tímto.