Hororový román Stephena Kinga Řbitov zviřátek (psáno schválně s lingvistickými nedostatky) vypráví o čtyřčlenné rodině, která se přestěhuje do domu sousedícího s rušnou silnicí, nebezpečnou pro lidi i zvěř. Nedaleko se dokonce nachází hřbitov pro domácí zvířata, kam děti chodí pohřbívat své přejeté mazlíčky – a kus za ním pak staré indiánské pohřebiště, v němž znovu ožije každý, kdo v něm bude zakopán, akorát že pak už nikdy nebude stejný jako dřív. Jde v podstatě o příběh varující před narušováním přirozeného řádu smrti, v němž se King zabývá i neschopností smířit se s konceptem smrti jako takové, psychologickými aspekty truchlení a pocitu viny za něčí úmrtí a také hranicí, za niž by byli lidé ochotni zajít, aby mohli mít své tragicky a předčasně zemřelé bližní opět po svém boku.První filmová adaptace Kingova bestselleru vznikla pod názvem Hřbitov domácích zvířátek už v roce 1989. Šlo víceméně o přežitý relikt z éry laciných béčkových hororů natáčených v USA v 80. letech, jehož děj sice poměrně věrně odpovídal obsahu literární předlohy, po psychologické stránce však byl podstatně jednodušší a povrchnější a opíral se převážně o vizuální hororové prvky a brakovou stylizaci. Nyní přichází do kin jeho modernizovaná předělávka (resp. nová adaptace původní knihy), která se sice může pyšnit kvalitním obrazem a současnými herci, ale v jakémkoli jiném ohledu působí, jako by byla zamrzlá daleko v minulosti.
Už jen prostředky, jimiž se nový Řbitov zviřátek snaží děsit diváky, jsou jak z minulého století. Zlověstně se tvářící kocour, zdeformované tělo mladé dívky trpící smrtelnou nemocí, děti s karnevalovými maskami na obličejích… to vše působí mimořádně zastarale a vyčpěle. Mohlo to být alespoň vynalézavě použito k vytváření nějaké nervózní atmosféry plné zneklidňujícího tajemna, leč režisérská dvojice Kevin Kölsch a Dennis Widmyer film režíruje rutinně a nenápaditě, tudíž v něm o silné atmosféře nebo vynalézavosti nemůže být řeč.Ve výsledku je tak film coby horor zakletý v opakujících se nočních můrách svých hrdinů, těžících z jejich dávných i nedávných traumatizujících zážitků, v primitivních záhrobních motivech (zakrvácený duch, na šedo natřené dítě s vypadávajícími vlasy) a v obligátních lekačkách ze čtvrté cenové, realizovaných prakticky bez jakýchkoli hrátek s diváckým očekáváním. Důsledkem je tristní absence napětí – kdo nemá panickou hrůzu z hřbitovů, toho Řbitov zviřátek nemá šanci vystrašit.
K tomu se film po dějové stránce liší od třicet let starého Hřbitova domácích zvířátek pouze ve dvou zásadních věcech, přičemž jedna z těch změn se týká úplného závěru filmu a ta druhá je vyzrazena v jednom z trailerů (ne v tom, který je níže), takže kdo ty upoutávky viděl, toho v kině překvapí už jen máloco. Jediným dalším výraznějším novým prvkem je akorát dětské pohřební procesí, využité ovšem pouze coby vizuální ozvláštnění v úvodu snímku, které na vývoj děje nemá žádný vliv. Ty změny pochopitelně znamenají odklon od Kingovy předlohy, ale aspoň se tvůrci pokusili nenatočit úplnou kopii předchozí filmové adaptace, ačkoli oproti ní skoro žádnou další přidanou hodnotu nepřinášejí.
K tomu se film po dějové stránce liší od třicet let starého Hřbitova domácích zvířátek pouze ve dvou zásadních věcech, přičemž jedna z těch změn se týká úplného závěru filmu a ta druhá je vyzrazena v jednom z trailerů (ne v tom, který je níže), takže kdo ty upoutávky viděl, toho v kině překvapí už jen máloco. Jediným dalším výraznějším novým prvkem je akorát dětské pohřební procesí, využité ovšem pouze coby vizuální ozvláštnění v úvodu snímku, které na vývoj děje nemá žádný vliv. Ty změny pochopitelně znamenají odklon od Kingovy předlohy, ale aspoň se tvůrci pokusili nenatočit úplnou kopii předchozí filmové adaptace, ačkoli oproti ní skoro žádnou další přidanou hodnotu nepřinášejí.Psychologicky je navíc Řbitov zviřátek opět strašlivě plochý a řídký a s motivy adaptovanými z Kingova románu pracuje ještě o něco hůř než verze z roku 1989 – uspokojivě ztvárnění jsou snad akorát hrdinové filmu (z nichž po herecké stránce stojí za zmínku Jason Clarke jako otec rodiny a John Lithgow v roli souseda-starousedlíka) a ústřední téma mrtvých těl ožívajících ve svých hrobech coby pokřivené stíny bytostí, jimiž bývaly před svou smrtí. Kdo ale kouká na současné horory běžně, toho to těžko zvedne ze židle – jedinou šanci mají ti diváci, co se bojí hrozně snadno a pokud možno neviděli starý Hřbitov domácích zvířátek, ani nečetli jeho románovou předlohu.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
