Historickou směs vztahového kostýmního dramatu a (hodně) černé komedie natočil původem řecký režisér
Yorgos Lanthimos, jehož předchozí filmy (
Špičák,
Humr,
Zabití posvátného jelena) jsou bizarními a ujetými satirickými obrazy pokřivené lidské společnosti, která se řídí absurdními pravidly udávanými nějakou autoritativní mocí. V případě
Favoritky mu ke stejnému účelu posloužilo skutečnými událostmi inspirované a silně zkarikované prostředí britského královského dvora, v němž dvojici hlavních hrdinek (Abigail a Sarah) definuje jejich konstantně přiživovaný zápal v přetahování se o moc.
Kromě toho ale Lanthimosovy předešlé snímky dokázaly diváka vždy šokovat a překvapovat něčím, co nejenže zapadalo do jejich zvláštně vykolejených fikčních světů, ale navíc se to vyloženě vzpíralo zdravému rozumu (např. v
Humrovi se lidé měnili ve zvířata, v
Zabití posvátného jelena sužovala rodinu hlavního hrdiny jakási pomstychtivá vyšší moc), čemuž
Favoritka již nemůže vyhovět, neb její děj – z režisérovy dosavadní tvorby zatím nejméně příběhově vyšinutý – nic takového neobsahuje (za což může dost možná to, že tentokrát nepsal scénář ani on, ani jeho oblíbený scenárista
Efthymis Filippou).
Favoritce tak zbývá akorát snaha šokovat obrazy špinavého a prohnilého královského dvora, kde si služebné pálí ruce louhem, před poddanými se tutlají lesbická dostaveníčka a šlechta se baví házením pomerančů po nahých mužích (ve zpomaleném záběru).
K
Favoritce je tudíž potřeba předem přistupovat jako k o něco konzervativnější a obyčejnější podívané, než jaká by se od Lanthimose dala čekat, a v níž jsou středobodem herecké výkony tří zmíněných hereček, které všechny hrají naprosto fantasticky, jejichž barvité a prokreslené postavy jsou unikátně napsané, a díky nimž to v jejich vzájemné interakci správně jiskří. Sarah i Abigail jsou chladnokrevné a uvědomělé mrchy, co jsou ochotné jít si za svým přes mrtvoly a hrají spolu jízlivou hru, která z nich se dovede lépe přetvařovat a být škodolibější a zákeřnější, zatímco královna Anna je snadno manipulovatelná, emocionální, maniodepresivní, životními traumaty zlomená a fyzicky i psychicky nemocná vladařka, sloužící jim jako prostředek k dosažení vyšší životní úrovně, sociálního statusu a jistého pohodlí. Všichni muži kolem nich jsou přitom záměrně ztvárněni jako podivíni, nadržení slaboši a načančaní panákové s napudrovanými obličeji a v nepadnoucích parukách.
Filmu se rozhodně nedá upřít formální sofistikovanost, s jakou je jeho příběh řazen do kapitol (název každé z nich je tvořen větou, která má trochu jiný význam pro použití v dialogu než ve vztahu ke kapitole jako takové), nebo s jakou se v něm pracuje s obrazem. Za zmínku stojí obzvlášť kamera, která často využívá efekt rybího oka, aby dojem z pokřiveného prostředí vynikl i vizuálně, a exceluje ve vytváření symbolických kompozic (ve scéně lovu je Abigail snímána tak, aby to vypadalo, že její puška míří na Sarah, což metaforicky komentuje její záměr). Dobová stylizace je výborná, zejména co se týče designu interiérů.
Po určité době se ale přesto
Favoritka stává poněkud monotónní vyprávěnkou, jelikož vzájemná nevraživost mezi Abigail a Sarah roste jen pozvolna (a nic jiného film kupředu nepohání) a nikdy nedosahuje takové krutosti a nelidskosti, aby to někomu výrazněji zvedlo tep nebo aspoň způsobilo mrazení v zádech (to jen zřídka a náznakově). Po dvou hodinách očekávání nějakého silného vyvrcholení pak snímek skončí smutnou pointou, která je cokoli, jen ne úderná, a která akorát relativizuje hodnotu toho, čeho se hrdinky celou dobu snažily pro sebe dosáhnout.
Favoritka je pozoruhodný film, který budou znalci díla Yorgose Lanthimose vnímat možná trochu jinak než zbytek divácké obce, který ke snímkům tohoto originálního a osobitého tvůrce dosud neměl šanci přičichnout – ten totiž nebude udiven režisérovým odklonem od výstřední divnosti k relativní běžnosti a naopak jej bude překvapovat nápadité ztvárnění satirického prostředí, v němž se svébytné a vypočítavě chladné hrdinky filmu pohybují.