Muži mají podle Románu pro muže zdánlivě tři možnosti: být svině, chcípák nebo ligový fotbalista. Ve skutečnosti ale nemá na výběr žádná z postav vieweghovské adaptace - každá je ubohou karikaturou. Zatímco Román pro ženy byl přiznanou červenou knihovnou s ironickým komentářem a Renč ho zvládl ukočírovat do snesitelně zábavného průměru, Román pro muže má za předlohu dvacátou knihu Michala Viewegha, překvapivě depresivní novelu o smrtelnosti a sexu. V ní se příběh lyžařského výletu nesourodé skupinky prolíná s výpravou známého spisovatele na autorské čtení, kde se autor ústy svého alter ega s odstupem vyjadřuje k spisovatelství, novinářům a pokušením života. Filmová linie se ale po vysvětlujícím flashbacku z doby husákovského socialismu soustředí pouze na výlet do Tater, které nahradily produkčně náročnější Dolomity. Cyril je úplatný státní zástupce (v knize je soudcem, faktických změn je ostatně více), který po tragické smrti rodičů při autonehodě vychoval své mladší sourozence a z té doby si odnesl zavilou nenávist k instantním polévkám a chudobě. Je prototypem justičního mafiána, který v tom umí chodit . Mezi telefonáty politikům debužíruje, cituje Oscara Wilda a šíří své životní přesvědčení, že vše je jen otázkou cifry - terénní vůz, proces na politickou objednávku i libovolný člověk. Jenže když jeho dobrácký mladší bratr Bruno, který s výrazem šťastného idiota šmíruje německé lokomotivy a internetovou nahotinku, na smrt onemocní, uvědomí si Cyril, že zdraví se ani za ty nejšpinavější prachy nekoupí. Rozhodne se mu tedy ulehčit přistání zlatým padákem a zaplatí sourozencům, Brunovi a televizní reportérce Anetě, idealistické single třicátnici, lyžařskou dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu u slovenských bratří. Taková malá pohřební road-movie. A protože se Cyril dozví i o Brunově internetové lásce, obstará mu jako hračku onu vysněnou svlečnu Tali, již mu na týden pronajme její přítel René, tragikomický borec okresního formátu. Jeho význam pro příběh spočívá v tom, že má věrného kamaráda do deště - další komickou postavičku, prostinkého fotbalistu Šimiho, který už dal příliš mnoho hlaviček. Od Viewegha sice nečekáme psychologickou perokresbu s freudovskými motivy, ale na rozdíl od komplexních nerudovských figurek (a lepších Vieweghových románů jako Báječná léta pod psa) jsou tyhle postavy banální a nevtipnou karikaturou jak vystřiženou z bulváru. Strávit s nimi sto minut čistého času je tudíž procházka peklem. S vysokohorskou přirážkou. Ani režisér divácky úspěšných Bobulí Tomáš Bařina to myslícímu publiku nijak neusnadňuje. Film notně obrousil hrany knižní expresivnosti a z pochmurných vod posunul příběh blíž komediálním tónům. Humor se ovšem dělá tak, že Donutilův Cyril dává k dobru estrádní vtipy o sexu ve stylu "Anetko, a znáš tenhle?“ a omílá stále stejný citát pořád dokola. Smrtelnost, mužnost, moc, sex a víra, hlavní témata nikterak silné předlohy jsou odsunuty do pozadí a režisér se pokouší evokovat tyhle motivy v lyrizujících záběrech na odlétající listí na kolejích, tatranské štíty či malebnou korunu stromu života a smrti, neboť právě strom ukončil život rodičů sourozenecké trojice. Jenže každý takový záběr je přetažený ad absurdum, a tudíž nechtěně k smíchu. Stejně jako tradičně neobratný product placement. Oproti předloze jsou sice postavy tzv. polidštěny (což v praxi znamená, že všem kleslo IQ zhruba o třicet procent), trapného dojmu z žoviálně vulgárního Cyrila, uťáplého Bruna i naivní Anety se nicméně divák nezbaví. Dialogy se šroubovanými větami a zbytečnou koncentrací vulgarit trhají uši, zarazí i povrchní a amatérská kritika české justice. Nejživotněji z postav působí paradoxně lehká děva Tali, laciný odvar Pretty Woman. Má zvučný slovenský orgasmus pokaždé, kdy uvidí jakoukoli známku luxusu (např. hotelovou vanu), a dětinsky se raduje ze všech slastí života, v němž je nejlépe krytou měnou její vlastní tělo. Nutno ale varovat diváky lačných erotických scén, lascivních striptýzů a nahého těla Táni Pauhofové: V Románu pro muže se kromě nahých zad striptérky Tali a jedné bezejmenné tanečnice u tyče NIČEHO nedočkáte. Tyhle charaktery plují v naprosto rutinním vyprávěcím schématu a přepjatém hudebním aranžmá, od absolutního propadáku tak film zachraňují pouze solidní herci. Vanda Hybnerová vykřesala z životem uondané, ale stále ještě doufající třicítky jiskru jakési osobnosti, parťáci Šimi a Renda (Filip Čapka - Jan Budař) zas jakoby vypadli z divadla Ivánku, kamaráde, ale absurdní komediální chemii jim nelze upřít. To melancholický Miroslav Vladyka v roli čisté duše Bruna připomíná postavy z Nudy v Brně a Táňa Pauhofová své infantilní striptérce dodává půvab viditelné bezradnosti, do jakého filmu to vlastně omylem vlezla. Nejhůře dopadl Miroslav Donutil, kterého scénář nutí pateticky deklamovat, bít se v hruď, neuměle hekat, mávat průkazkou, vyprávět trapné historky a ještě trapnější vtipy, rádobyznalecky koštovat víno a vybírat exotické krmě s blazeovaností, jež k jeho vysokému postavení samozřejmě patří. Pokud máte stejně jako jeho antihrdina Cyril jednoduchý vkus a spokojíte se jen s tím nejlepším , abych parafrázovala onu otravnou hlášku, Románu pro muže se obloukem vyhněte. P.S. Film drží i jedno české prvenství - na jeho tržby si lze vsadit. Rozhoduje počet diváků o premiérovém víkendu. Najde se 80 000 bludných duší? V zemi, kde Ženy v pokušení převálcovaly o prvním víkendu i Avatar, nejspíš ano.