Elizabeth Taylor publikum zbožňovalo především jako oslnivě vnadnou hvězdu, která nabízela spíše své tělesné přednosti a rozvodové skandály nežli herecký um - a stačí připomenout jen Kleopatru. Zejména v druhé půli šedesátých let však prokázala, že je i dobrou, byť spíše jednostrunnou herečkou. Bezvadně souzněla zejména s výřečnými, ba hašteřivými hrdinkami, v ideálním případě s temnými podtexty v touze ublížit. Takovou jsme ji viděli například v tragikomedii Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Vystoupila tu s Richardem Burtonem, jedním ze svých početných manželů, a v brilantní souhře vycítíme ledasco z jejich skutečných privátních konfliktů. Jiným vítězstvím bylo Zkrocení zlé ženy, opět s Burtonem. Světoznámé Shakespearovy hry se ujal Franco Zeffirelli, nedávno předtím proslavený citlivou adaptací. Tu obsadil neznámými tvářemi ve věku mladičkých hrdinů. Zato ve Zkrocení zlé ženy vsadil na hvězdné obsazení, dobře si vědom toho, že temperamentní dialogy jsou pro ně vděčnou příležitostí. Je nesporné, že William Shakespeare vzrušuje svou znalostí lidských povah i dnes a jistě pobaví každého - snad jedině s výjimkou skalních feministek. Jenže v Shakespearových dobách, ať se nám to líbí nebo nelíbí, panovaly přece jen jiné mravy... Franco Zeffirelli se snažil potlačit divadelní půdorys příběhu, vnášel neustále ruch a pohyb, dokonce až jakési karnevalové veselí (počínaje zřejmě masopustními průvody v úvodu vyprávění a konče svatební hostinou v závěru). Dialogům, zvláště těm mezi hřmotnou Kateřinou, která si věru nebere servítky, a jejím neomaleným nápadníkem Petrucciem, vtiskl konverzační rozmarnost, z níž zmizelo deklamativní podloží. Pozoruhodný je smysl pro dobové reálie, ať již jde o středověkou architekturu italské Padovy, bohatství kostýmů či tendence oživit téměř ve folklorní podobě některé dávné zvyky a obyčeje. Do inscenačního ztvárnění pronikají dokonce ozvuky commedie dell'arte, zejména v postavě Kateřinina otce, posunutého do groteskní, bezmocně vztekavé figurky. V herecké stránce postřehneme snahu dopátrat se nevyslovených významů. Richard Burton představuje svého peněz lačného neotesance a hrubiána Petruccia v zušlechtěné podobě jako výřečného, snad i zábavného člověka nejprve takto potírajícího zlobu vyhlédnuté ženy. Ale poznenáhlu si tento způsob jednání nasazuje jako vnější masku, neboť do Kateřiny se dokonce s nesmělým výrazem ve tváři zamiluje, nevěda, jak vyjádřit své city, aby neztratil své usilovně budované renomé. Oproti tomu Taylorovou si režisér příliš neuhlídal, natlačila do své role zbytečnou vulgaritu. Coby Kateřina se omezuje na mechanicky střídané změny tváře, na poulení očí, na strojené jedovatosti, kterými častuje svého partnera. Zdařil se jí závěrečný monolog, kdy do slov o podřízenosti žen a o svém prohlédnutí snad vkládá jistý ironický odstup, jako by chtěla naznačit, že jen změnila zbraně: muži odkýve, co chce slyšet, aby s ním bez hádek a křiku mohla obratně manipulovat.

Zbývá ještě zmínit rozjařenou hudbu Nina Roty se zdůrazňujícím, silným podílem dechových nástrojů a jednoduchými melodiemi (které si někdy notují i postavy samé). I její zásluhou se nastoluje rozměr lidové veselice, jíž se někdy škodolibě, někdy radostně účastní celá Padova.