Šestý díl série Mission: Impossible opět napsal a režíroval Christopher McQuarrie, který natočil i díl pátý (a také thriller Jack Reacher: Poslední výstřel a podílel se i na několika dalších scénářích filmů s Tomem Cruisem v hlavní roli), takže má nejen dost zkušeností s Tomem Cruisem, ale i s akčními scénami, v nichž se neustále zlepšuje. Film Mission: Impossible – Fallout to potvrzuje, protože mnohé jeho akční sekvence tvoří prakticky to nejlepší, co bylo možné vidět nejen v rámci celé série, ale i v rámci akčního žánru posledních let obecně.Předchozí Mission: Impossible - Národ grázlů byl strukturován do zhruba dvacetiminutových segmentů, z nichž každý byl završen velkolepou akcí, a ty segmenty dohromady tvořily jednotný dějový oblouk celého filmu. Trochu neuspokojivý byl akorát závěr, který nekončil akční scénou, leč prostou konverzací mezi agenty, v níž si všichni vyříkali, co bylo třeba, a pak se šlo domů. Mission: Impossible – Fallout má v podstatě stejnou strukturu, akorát s tím rozdílem, že ty akční sekvence jsou ještě podstatně velkolepější a úžasnější a finále tentokrát tvoří půlhodina čisté adrenalinové rozkoše, u níž skoro nedýcháte a jen vstřebáváte všechnu tu filmařskou a scenáristickou dokonalost.
Nejde přitom o to, že by v těch scénách bylo víc výbuchů nebo efektů, nýbrž o to, jak jsou ty scény natočené, nasnímané, sestříhané a ozvučené – a v tomto ohledu představují díky značné vynalézavosti, režijní nápaditosti a dokonalému technickému zpracování maximálně vtahující fyzický zážitek, který už netěží z absurdity a přehnanosti akce samotné, ale z její osudovosti a překvapivě i syrovosti (lze si vzpomenout třeba na úvodní únos letadla v Temný rytíř povstal). Navíc je akce ve většině případů i příběhově vystavěná tak, aby bylo v sázce opravdu hodně, a aby to všechno přirozeně gradovalo (takže v závěrečné honičce helikoptér se hraje už nejen o osud světa, ale i o životy těch, na nichž hlavnímu hrdinovi Ethanu Huntovi kdy záleželo nejvíc, a samozřejmě v doprovodu smrtelného odtikávání šibeničního odpočtu).Největší překážkou však je, stejně jako posledně, zoufale překombinovaná zápletka, v níž se každých deset minut odhalí nějaký obrovský podraz nebo zásadní dějový zvrat, který obrátí naruby úplně všechno. Několikrát se u řady postav změní to, pro koho pracují, proti komu stojí, na jaké straně barikády bojují a o co jim jde, do toho mají určití hrdinové různé dvojí identity a vlastní tajné agendy, případně si i nasazují masky s realistickými obličeji jiných postav, a celé to představuje obrovské zašmodrchané klubko provázků, které se nedaří příliš rozmotat hlavně proto, že dá vůbec práci najít těm provázkům konce. Zmiňovaná závěrečná půlhodina je tak napínavá a efektní mimo jiné i proto, že už se hraje víceméně s odkrytými kartami, už se neplánují žádné podrazy, příběh se stane podstatně přímočařejším a ustálí se i motivace hrdinů, jimž v tu chvíli jde už jen o odvrácení potenciální katastrofy.
Jinak děj je o tom, že Ethan Hunt (Tom Cruise) a jeho tým (opět Simon Pegg a Ving Rhames) a částečně i jejich šéf (Alec Baldwin) a jejich kníratý CIA doprovod (Henry Cavill) mají za úkol získat na černém trhu ukradené plutonium, které mohou směnit za jistého experta na jaderné bomby (Sean Harris), toho času drženého v policejní vazbě, kterého je potřeba za tím účelem unést, leč o stejného muže mají zájem i jiné strany sporu, např. stále záhadná britská agentka Ilsa (Rebecca Ferguson). Je to vlastně celkem prosté, ale ta skutečnost, že si mnozí hrdinové filmu navzájem nevěří a po většinu stopáže na sebe navzájem šijí různé intriky, pasti a podrazy, celou věc strašlivě komplikuje a činí nepřehlednou a místy i zmatenou.Zároveň je ale potřeba říct, že i tak je děj filmu vystavěn velmi chytře a sofistikovaně, a to včetně epizodické struktury vyprávění, uvědomělé práce s motivy, sebeironické práce s klišé (ale ne zas sebeparodické) a inteligentních dialogů, v nichž se nezapomíná na humor. Na druhou stranu, jak snímek hodně sází na k dokonalosti vypilované atrakce v podobě monumentální akce, tak mu schází výraznější emoce, za což může i relativní plochost postav, kdy se každý herec či herečka prakticky jen drží své obvyklé machy (byť všichni hrají velmi dobře a Tomu Cruisovi navíc patří speciální uznání za to, že stále nepoužívá kaskadéry), a přestože film díky jejich výkonům vydrží být konzistentně zábavný i v dialogových pasážích, tak v akčních sekvencích stejně napětí a zábava strmě stoupá (a na konci nejvíc).
Každopádně je pozoruhodné, jak každé další pokračování Mission: Impossible dokáže být přinejmenším stejně dobré jako jeho předchůdce (resp. od dvojky dál), případně dokonce lepší. Snímek Mission: Impossible – Fallout je hodně podobný Národu grázlů, ale má ještě podstatně lepší akční pasáže, které z něj činí hodně velkou událost a rozhodně je potřeba vidět je na co největším plátně (a 3D je bohužel zbytečné a ne moc dobré). Fallout je také ze všech dílů s přehledem nejdelší, ale ty dvě a půl hodiny utečou překvapivě rychle.A s trailery je to dnes vážně těžké. Buď prozrazují až příliš, nebo obsahují scény, které ve filmu samotném nejsou. Proto na ně před návštěvou kina radši ani nekoukám. (Trailer níže obsahuje jen to, co ve filmu je).
