Je umění najít spřízněnou duši. Ještě těžší ale je přiznat si, kdy se na své cestě rozcházíte. Po křehkém dramatu Smrt panen, existenciálním hledání
Ztraceno v překladu a opulentně hravé Marii Antoinettě přichází Sofia Coppola se snímkem, který je z její filmografie jednoznačně... nejhorší.
To ale ještě neznamená, že je špatný, ač jej znechucená část publika a kritiky nazývají pozérským a prázdným pseudoartem, výtvorem rozmazleného dítěte hollywoodského klanu. V téhle recenzi se vás pokusím přesvědčit, že byste měli tu bloumavou pouť odnikud někam podniknout. Pokud tedy první odstavec nebyl i váš poslední.
V úvodní scéně podrobí Sofia svého diváka nekompromisní zkoušce: na okruhu jezdí hlavní hrdina v černém Ferrari a publikum jej vidí ve výseči projíždět obrovskou rychlostí kolem. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Vidíte? Nudí vás i dvouřádkový popis, ale na plátně výše popsaná scéna trvá velmi dlouhé dvě minuty. Tohle je ten nejpomalejší film s tím nejrychlejším autem, který jste kdy viděli. Berte to jako varování,
Odnikud někam si to šine hypnotickým tempem hlemýždě z rodu evropského rakovinotvorného artu.
Nepomáhá ani to, že Sofia částečně opustila své bytostné téma "mladá dívka hledá své místo ve světě - ať už na americkém předměstí, v hotelovém pokoji
v Tokiu nebo v královských komnatách ve Versailles." Jejím novým objektem, který se ztratil, je filmová hvězda Marco, jenž vede dokonale prázdnou atrapu života v hotelové kleci Chateau Marmont v L. A. Je to místo, kde se hvězdy dostávají ze svých depresí a uspokojují své mánie. Jediné, co Marca dokáže probudit ze života dekadentních náhražek, je jeho jedenáctiletá dcera Cleo, která přijede na prodlouženou návštěvu. Zatímco on znuděně usíná, když se dvojice striptérek ovíjí kolem
tyče, je opravdově uchvácen nevinnou graciézností krasobruslařského umění své dcery. Ve svém otcovství se hledá - hraje se svou dcerou Guitar Hero, bere ji na výlet do Evropy, odváží ji na tréninky. Působí nejistě, jako by zkoušel novou roli. A když zklame a k snídani přivede cizí ženu, s níž strávil noc, vidí ostrý nesouhlas v jejích očích a jakoby se před očima zmenší.
Obsazení Stephena Dorffa do role Marca nicméně vnímám jako jedinou castingovou chybu. Na rozdíl od Billa Murrayho totiž neovládá ty drobné nuance pohledů, gest a nehraje očima, což Sofiiny filmy výslovně žádají. Není divu, že Elle Fanning (za pár let bude Dakota jen její starší sestrou) ho svou obdivuhodnou citlivostí nenuceně přehrává v každé scéně. Její Cleo ladně balancuje na hranici mezi dětstvím a dospíváním, ale ta proměna nemá rafinované lolitovské parametry. V některých scénách se jakoby probouzí, v jiných je ještě malé naivní děcko, ale každý záběr rozsvítí její úsměv a podivně dospělé oči. Cítíme, že ona je v tom páru silnou osobností, že
jen ona může vpustit trochu vzduchu do zatuchlé klece. Zároveň nabízí dětskou perspektivu života ve stínu hvězdného otce. Jak povědomé.
Sofia bývá pravidelně kritizována za své privilegované postavení, protože coby dcera Francise Forda Coppoly se nemusela protloukat v zapadlých barech města andělů a na červeném koberci byla jako doma. Nikdy zřejmě nebude točit o občanských válkách v Africe a sociálních problémech v chudinských čtvrtích, ale to by bylo jako vyčítat
Nemovi, že se odehrává v moři a akváriu. Její aréna je to, co důvěrně zná, zlaté mříže hollywoodské klece, do níž nám dává ve svých filmech nahlédnout jako nikdo jiný. Koneckonců ten pravý existencialismus, úzkost z hledání vlastního já, se často rodí až v blahobytu materiálního nasycení.
Odnikud někam tak působí jako intimní autobiografické vzpomínání na to, jaké to je, být dítětem slavného rodiče v továrně na sny. Celým filmem probleskuje motiv odcizení - odcizení rodiče a dítěte, propast ve vztahu mezi nimi, ale i odcizení od světa a sebe samého. Věrný divák navíc samozřejmě ví, že Sofiiny charaktery jsou plné šifer, jejich vnitřní život se odehrává pod povrchem každodennosti, ta nejdůležitější slova mizejí v překladu. Její příběhy nemají šokující ani logické vyústění, protože končí nejistě, bez konečné tečky, v říši "co když."
Ze Sofie už nevyroste architektka narativních katedrál a velkých příběhů, jako je Christopher Nolan, ale i v
Odnikud někam prokazuje, že má stále ten vzácný dar vytvořit opravdovou, téměř hmatatelnou atmosféru. Atmosféru, která z jejích počinů dělá pohlcující zážitek. Podobně jako filozof Zygmunt Bauman a další postmodernisté nevěří v sílu slov, jsou pro ni často jen hromádkou smetí, zřídkakdy s opravdovým významem, proto dává přednost filmové řeči metafor. Na rozdíl od předchozích snímků ale prakticky ignoruje tradičně silnou hudební stránku. O rockových vypalovačkách od The Cure nebo snivých Air si můžeme nechat jen zdát. Což je škoda, některá místa jsou kvůli tomu až bolestně hluchá.
Při svém nahlížení pod hollywoodskou skořápku neproniká do hlubin fungování systému, soustředí se jen na demaskování hvězdného pozlátka. Nevíme, co Marco točí a zda má tvůrčí spory s producenty, ale víme, co cítí. Nic. Prázdno. Přehlídka narcismu a apatie, protože na rozdíl od
Marie Antoinetty už tahle moviestar nemá ze svých rozmařilých potěšení pražádnou radost. Ta dusivá prázdnota číhá v každém koutu Chateau Marmont. A onu prázdnou nádobu umí naplnit jen láska k dceři. Marco totiž vzbuzuje pocit, že nachází sám sebe až prostřednictvím Cleo, jako by jeho osobnost dávala smysl jen v otcovské roli, kterou se tak usilovně a dojemně snaží naplnit.
A to je zřejmě ta zásadní proměna, kterou režisérka prošla od roku 2006, kdy natočila svůj poslední film. Narodily se jí dvě děti a už není jen dcerou slavného otce, ale poznala i roli rodičovskou. V
Odnikud někam, jež je přiznaně autobiografické, je dítě tím metaforickým záchranným kruhem, které svým smíchem prorazí hollywoodskou bublinu. Jenže má srdcová tvůrkyně o své zkušenosti zatím neumí filmově vyprávět tak, jak dokázala v předchozích počinech, zejména nedostižném
Ztraceno v překladu. Výsledek totiž působí lehce banálně a rozpačitě, jako by chtěla svému obecenstvu říct: hledání je u konce, milujte se a množte se. Možná je ta zkušenost zatím nepřenosná, snad ji obratněji využije pro další
Sofiiny volby. Poslední slova obhajoby?
Odnikud někam není prázdný film. Je jen filmem o prázdnotě.