Strašlivé síly z vesmíru, záhrobí i zevnitř nás samých děsí filmové publikum od pradávna, oblíbené jsou rovněž pekelné mocnosti, které hrozí, že se zmocní našeho nitra, pokud jim v tom někdo nezabrání. Leckteré tituly na toto téma jsme již viděli, třeba fantasmagorická Stigmata nebo přece jen soudnější V moci ďábla. Avšak v pojetí nastaly všelijaké posuny. Dříve byly oblíbené různé prokleté či démona skrývající předměty, jejichž lehkovážným používáním se zlo uvolnilo - tak tomu bylo třeba ve Vymítačích ďábla. Teď se však zdá, jako kdyby satanášové lezli, kamkoli se jim zamane. A vypudit je bývá pořádně tvrdým oříškem, jehož rozlousknutí vyžaduje zkušeného exorcistu. Americký horor Obřad sice nestraší žádnými ohavnými příšerkami, naopak se pokouší budovat napětí i strach z neblahého očekávání věcí příštích, ze znepokojivých zvuků, které se rozléhají jakoby v těsné blízkosti, nejlépe za zavřenými dveřmi, z výskytu předmětů, které se obvykle houpají na klice, ačkoli je tam nikdo nepoložil, dokonce se mihne ďáblisko v podobě mezka ze žhnoucíma očima. V jeho případě se už připojují zlověstné vize, znějí tajemné hlasy, o nichž ani protagonista příběhu (ale ani divák) netuší, zda se dějí doopravdy, či nikoli. A dovolí si nanejvýš ukázat zvracení velkých hřebů či nepřirozené zvrásnění pokožky, pokud nepočítáme obvyklé gymnastické cviky s hlavou zakloněnou a mluvu zhrublým hlasem. Režisér Miakel Hăfström, již zavedený autor děsících historek, si tentokrát počíná velice střídmě, dokonce celé vyprávění ozvláštňuje motivem pochybností ve víře. Hlavní hrdina Michael Kovak (Colin O'Donoghue) sice vystudoval kněžský seminář, ale k duchovnímu poslání se necítí být povolán. Řady kněží hodlá opustit - až teprve ve Vatikánu, kde se účastní vymítačských kurzů a ocitá se v blízkosti samorostlého exorcisty Lucase (Anthony Hopkins), začíná zjišťovat, že ďábel ohrožuje bezmocné lidi snad na každém kroku. A Michael zjišťuje, že jen pochybovat o existenci pekelníků nestačí. Ostatně zazní důležitý postřeh: největším vítězstvím ďábla bylo, když lidstvo přesvědčil, že neexistuje. A zlí duchové řádí - zejména v Itálii - skutečně mohutně a zkázonosně: posednou mladičkou dívenku znásilněnou vlastním otcem (a to se nedovíme, zda podařený tatínek třeba také nebyl satanášem), zmocní se chlapce, trápeného již zmíněným mezkem a zraněními ve tvaru podkovy, a nakonec zlotřilec jménem Baal - původně jeden z bohů ze starověké Mezopotámie, ale posléze přisvojený i Biblí - ovládne mysl samotného Lucase, jenž se počne chovat velice obscénně a agresivně. A nebohý Michael, provázen odvážnou novinářkou, se muže snaží s nasazením vlastního života zachránit. Potřebuje jediné: překonat své pochyby a z nich pramenící slabost. A pak je také důležité vymámit na démonovi jeho jméno, které úporně skrývá, protože pak jej lze jménem Božím přímo oslovit a zaříkáváním přimět tak k odchodu. Obřad si počíná "psychologicky": líčí Michaelovy rozpaky hraničící s odmítáním křesťanské věrouky, více méně jen řečnicky vznáší otázku, zda na místo posednutí ďáblem se nejedná o nějakou psychickou chorobu. Ale vážnost situace pochopíme v okamžiku, kdy s naprostou vážností tvrdí, že síla ďáblova tkví ve schopnosti vzbuzovat u svých protivníků pocity viny za jejich skutky. A opravdu nepomůže, že by jim je předtím někdo odpustil. Tak se vyjevuje Michaelův napjatý vztah k otci, majiteli pohřebního ústavu, kde mladík od dětství vyrůstal. Retrospektivy dokonce sahají až do Michaelova dětství a k maminčině pohřbu, kdy poprvé ztratil víru a v rozrušení dokázal malý křížek i svými dětskými prstíky celý zohýbat. Kamarádce novinářce se zase vynoří pocity viny, že přestala navštěvovat svého psychicky narušeného bratra, jenž také slýchával zlověstné hlasy, a ocitl se proto v blázinci. Bezslunečně ponurý snímek se sice odehrává ve Vatikánu, jehož vnější reálie skutečně uzříme, avšak většina ostatních exteriérů (jak ves, kde bydlí otec Lucas, tak deštivé ulice) a všechny vnitřky církevních budov byly pořízeny v Maďarsku, kde se přece jen natáčí za levnější peníz. Režisér se jeho řídkou osnovu (podle námětu Matta Baglia scénář napsal Michael Petroni) snažil přeladit na polohu "psychologického hororu", avšak výsledek zanechává spíše rozpačitý dojem - jakoby jednostrunný. Na rozdíl od takového veledíla, jakým je Rosemary má děťátko, zde schází jak dvojznačnost, tak opravdu fascinující vypravěčské uchopení. Uspořádání zápletek i jejich rozuzlení hoví otřepaným, předvídatelným klišé, jakkoli vnášení jakési pouliční autenticity, kdy se hlavní hrdina proplétá davem, je pouhou výpomocnou berličkou, která nic neřeší. Herecké ztvárnění plochých figur je mdlé, i tak dobrý herec jako Hopkins tu vlastně nemá co hrát, pokud nepočítám jeho směšně satanské převtělení. Pouhé strašení nevysvětlitelnem a toporně rozvíjená duchovní dilemata hlavního hrdiny - byť s oblíbeným dovětkem, že námět vznikl na motivy skutečných událostí - umožnila vznik ambiciózně se sice tvářícího horůrku, ve skutečnosti však veskrze zapomenutelného.