V české kinematografii je trilogie Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského nebývalým úkazem. Takhle rozsáhlý rodinný portrét, dvougenerační epopej o vypjatých osudech mnoha postav, rozdílných životních představách předválečné a poválečné generace a traumatech rodinných i historických, rozprostírající se od začátku čtyřicátých let minulého století do konce let padesátých, je vskutku odvážným a výjimečným počinem. Nejen z hlediska celkového objemu postav, motivů, příběhů i výsledné délky celé trilogie, ale i proto, že jeho tvůrci k němu mají znatelnou citovou vazbu – Zahradnictví v podstatě vypráví o příbuzných Petra Jarchovského, přičemž hlavní hrdinka třetího dílu s podtitulem Nápadník, která se vyskytovala v předchozích dvou filmech jako teprve malá holčička (a teď už je dospělá), představuje Jarchovského maminku. Maminku, která se nedostala do staršího filmu stejného tvůrčího dua, divácky neuvěřitelně populárních Pelíšků, jimž Zahradnictví dějově předchází.Hřebínek celému tomuto „životnímu dílu“ však bohužel sráží ta skutečnost, že celá trilogie trpí povážlivě špatnou dramaturgií a přinejmenším rozporuplným stylem vyprávění, přičemž první díl s názvem Zahradnictví: Rodinný přítel si k tomu přibral i zoufalý nedostatek dramatičnosti a druhý díl s podtitulem Dezertér byl zas na mnoha místech přehnaně zkratkovitý a tím pádem zmatečný. Nápadník je z nich ještě nakonec nejlepší, ale je to jen o fous.
Hlavní deviza Nápadníka spočívá v jistém žánrovém odklonu – po dvou dramatech totiž došlo na takřka romantickou komedii, v níž zamilovaná Daniela (Anna Fialová), již dvacetiletá dcera Jindřicha a Vilmy (Martin Finger a Anna Geislerová), chce chodit se sympatickým Mirkem (Ivan Lupták), ale despotický a tvrdohlavý otec jejich vztahu nepřeje, protože Mirek neodpovídá jeho představám o ideálním nápadníkovi, z čehož vznikají různé, mnohdy i celkem dusné třenice. Z celé trilogie tak právě Nápadník představuje díl, jenž by mohl být divácky nevstřícnější a vypravěčsky nejsnadněji uchopitelný, neb jde o lineární jednoduchý příběh, v němž nedochází k žádným velkým dějovým zvratům, dramatickým odbočkám, ani potlačovaným emocím, jež by muselo být nutné složitě odkrývat.Přesto je Nápadník opět natočen velice špatně a opět je na vině značně mizerná dramaturgie a potažmo i opět mizerně vystavěný Jarchovského scénář, s nímž Hřebejk opět nedokázal příliš pohnout. Mám v té větě čtyřikrát „opět“, ale to proto, že ty samé výtky, které jsem měl k předchozím dvěma epizodám Zahradnictví, se evidentně táhnou napříč celou trilogií a platí ve značné míře i pro Nápadníka. Zbytečně se v něm ztrácí hromada času na banalitách a naopak poměrně důležité scény, kdy má třeba dojít ke změně něčího názoru nebo k nějakým příběhově klíčovým okamžikům, jsou zestručněny nebo rovnou vynechány a skokově překlenuty. Výsledek je ten, že Nápadník je příběhově rozvleklý a uspěchaný zároveň, v obou případech na zcela nesprávných místech. Což je kombinace nezvyklá a o to víc je nezvyklá, když ji má na triku tak zkušený, talentovaný a schopný filmař, jako je Jan Hřebejk.
Například scéna, kdy k Jindrovi a Vilmě přijde na návštěvu Jindrova sestra Mařči (Sabina Remundová) a začne jim vyprávět dlouhou košilatou historku o sexuálním skandálu neznámé mladé dvojice, je ve filmu jen proto, aby Daniela tu historku náhodou také zaslechla a pak ucukla, když má mezi ní a Mirkem dojít k prvnímu milování. Spálí se na tom pět minut a efekt je zhruba stejný, jako kdyby k té historce vůbec nedošlo.
Takovýchto příkladů vypravěčské neobratnosti je ve filmu samozřejmě mnohem víc. Dvě třetiny filmu jsou třeba pečlivě budované na tom, že Jindřich je proti Mirkovi tak zaujatý, že i po dvou letech vztahu s Danielou mu přísně zakazuje vstup do jejich bytu. Pak ale (byť nerad) najednou souhlasí s tím, aby se zásnuby odehrávaly právě v jejich bytě. Jak u něj k tomuto náhlému přerodu došlo, není vůbec jasné. Podobně skokově a zkratkovitě je odbyto i několik dalších událostí v závěru snímku. A finální kapkou je úplně poslední záběr filmu, v němž si Sabina Remundová v bytě Jindřicha a Vilmy náhodou všimne na podlaze starého plyšového medvídka (který se nikdy předtím ve filmu neobjevil, pokud vím), se slzou v oku ho zvedne, řekne: „Bižulíne!“ a políbí ho. Následují závěrečné titulky. Co to jako mělo znamenat?
Přesto se nedá nezmínit, že Martin Finger prostě skvěle hraje, a i většina zbývajícího obsazení je výtečná, i když třeba jejich postavy nemají z hlediska děje tohoto konkrétního filmu žádný význam (třeba již dospělý Karlík, který pořád hraje na piano, dělá humory, ale ničím jiným nepřispěje). Výborná je Anna Fialová v roli Daniely i Anna Geislerová coby její maminka, David Novotný je vyloženě úžasný a k sežrání (strašlivá škoda, že v celém filmu má jen dvě scény) a ostatní také zaslouží pochvalu. Herecké výkony se řadí k tomu nejlepšímu nejen v Nápadníkovi, ale v celém Zahradnictví.
Například scéna, kdy k Jindrovi a Vilmě přijde na návštěvu Jindrova sestra Mařči (Sabina Remundová) a začne jim vyprávět dlouhou košilatou historku o sexuálním skandálu neznámé mladé dvojice, je ve filmu jen proto, aby Daniela tu historku náhodou také zaslechla a pak ucukla, když má mezi ní a Mirkem dojít k prvnímu milování. Spálí se na tom pět minut a efekt je zhruba stejný, jako kdyby k té historce vůbec nedošlo.Z podobného soudku je celá příšerně dlouhá sekvence z první poloviny filmu, kdy Daniela chce jít s Mirkem do divadla, ale otec ji drží doma, zatímco pořádá nudný politický dýchánek s válečnými veterány a snaží se jí vnutit jiného nápadníka. Karty jsou jasně rozdány – Daniela chce utéct, otec si stojí za svým, ostatní jen plkají o politické situaci v Maďarsku. Tahle situace se pak ale vleče beze změny asi čtvrt hodiny, kdy děj stojí na místě a ztrácí se čas třeba jen tím, že si všichni během Jindrova doprovodu na piano zazpívají CELOU písničku od Voskovce a Wericha. Divák se v tu chvíli ocitá v kůži Mirka, který je nucen trpělivě mrznout před vchodem do domu a čekat, jestli se Daniele podaří vyklouznout.
Takovýchto příkladů vypravěčské neobratnosti je ve filmu samozřejmě mnohem víc. Dvě třetiny filmu jsou třeba pečlivě budované na tom, že Jindřich je proti Mirkovi tak zaujatý, že i po dvou letech vztahu s Danielou mu přísně zakazuje vstup do jejich bytu. Pak ale (byť nerad) najednou souhlasí s tím, aby se zásnuby odehrávaly právě v jejich bytě. Jak u něj k tomuto náhlému přerodu došlo, není vůbec jasné. Podobně skokově a zkratkovitě je odbyto i několik dalších událostí v závěru snímku. A finální kapkou je úplně poslední záběr filmu, v němž si Sabina Remundová v bytě Jindřicha a Vilmy náhodou všimne na podlaze starého plyšového medvídka (který se nikdy předtím ve filmu neobjevil, pokud vím), se slzou v oku ho zvedne, řekne: „Bižulíne!“ a políbí ho. Následují závěrečné titulky. Co to jako mělo znamenat?Pozoruhodné je, že ani v tomto filmu nehraje téměř žádnou roli titulní zahradnictví, vyjma toho, že právě tam se Daniela s Mirkem poznala. Provázanost s Pelíšky výslednému dojmu nepřidává vůbec nic, protože film končí, aniž by se divák dozvěděl, co se tedy dělo s Danielou a Mirkem dál a proč se v Pelíškách vlastně neobjevují. Jedinou větší spojitost lze cítit v postavě Jindřicha, kdy Martin Finger dotáhl imitování hereckého projevu Jiřího Kodeta takřka k dokonalosti, což má však jednu vadu – takhle nesympatická, nerudná, zlá, nepřející a bezcitná postava cholerického despoty-otce hlavní hrdinky se do romantické komedie nehodí a dost narušuje její uvolněnou atmosféru, stejně jako nezvykle vysoké množství dramatických scén se srdečními záchvaty a náznaky infarktu. Ve výsledku tak film moc jako komedie ani nepůsobí, humor se tu objevuje spíš okrajově. Jediný stoprocentně komediální gag s nafouknutým kondomem je pozoruhodně divný, neb ho provází nevěrohodná expozice i pointa a navíc je jeho komediální potenciál žalostně nevyužit.
Přesto se nedá nezmínit, že Martin Finger prostě skvěle hraje, a i většina zbývajícího obsazení je výtečná, i když třeba jejich postavy nemají z hlediska děje tohoto konkrétního filmu žádný význam (třeba již dospělý Karlík, který pořád hraje na piano, dělá humory, ale ničím jiným nepřispěje). Výborná je Anna Fialová v roli Daniely i Anna Geislerová coby její maminka, David Novotný je vyloženě úžasný a k sežrání (strašlivá škoda, že v celém filmu má jen dvě scény) a ostatní také zaslouží pochvalu. Herecké výkony se řadí k tomu nejlepšímu nejen v Nápadníkovi, ale v celém Zahradnictví.Přitom platí, že Nápadník je ze všech tří dílů Zahradnictví nejlépe uchopený, nejsrozumitelnější, nejsympatičtější a nejkonzistentnější ve své formě, byť i tak je to z hlediska filmového řemesla dost bída. Kamera, dobová stylizace i jiné technické aspekty jsou zcela v pořádku, ale jenom těmi se to zachránit nedá. Co fungovalo na předchozích dílech, funguje v Nápadníkovi stejně, a co nefungovalo, to nefunguje ani tady, ale aspoň už ne tolik. Každopádně z hlediska dramaturgie, celkové příběhové stavby a vypravěčské koncepce působí celá trilogie dost chatrně, místy až ostudně. „Škoda“ je takové klíčové slovo vystihující celé Zahradnictví. Škoda toho projektu, škoda všech herců, co se tak snažili, ale nedá se svítit.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
