Nový film Christophera Nolana vypráví vrstevnatý příběh o událostech při evakuaci vojsk ze severní Francie a využívá při tom velmi pečlivě budované atmosféry napětí.
Režisér a scenárista
Christopher Nolan je v současné době někdo, o kom se dá říct, že „umí, i když neumí“. V jeho filmografii není jediný film, který by nešel označit přinejmenším za neotřelý a rozhodně nadprůměrný, pokud ne přímo geniální. Při pohledu na Nolanovy snímky se tedy leckomu zdálo téma jeho dalšího filmu, tedy evakuace spojeneckých vojsk z francouzského pobřeží jako přinejmenším „obyčejné“. Scénář s názvem
Dunkerk napsal Nolan už asi před dvaceti lety s pro něj typickou, až matematickou přesností prolínání dějových linií.
Děj tohoto filmu nás přivádí do přelomu května a června 1940 na francouzské pobřeží, kde vojska třetí říše v počátečním blitzkriegu obklíčila britské, kanadské, francouzské, belgické jednotky. Jediná naděje jak těchto 400 tisíc mužů dostat domů, je masivní evakuace po moři do Anglie v tzv. operaci Dynamo. V tomto čase se odehrávají tři různě dlouhé příběhy (země, voda, vzduch), které se v klíčových momentech protnou.
Na zemi v příběhu trvajícím jeden týden sledujeme britského vojína Tommyho (
Fionn Whitehead) a rovněž ty, kteří mají evakuaci na povel – komandéra Boltona (
Kenneth Branagh) a plukovníka Winnanta (
James D'Arcy). V příběhu na moři dlouhém jeden den sledujeme postaršího námořníka, pana Dawsona (
Mark Rylance), který se se svou lodí
Moonstone vydává přes kanál La Manche pomáhat zachraňovat. Ve třetím příběhu ve vzduchu trvajícím jednu hodinu sledujeme misi letky Spitfireů RAF, jejímž členem je i pilot Farrier (
Tom Hardy).
Přiznám se bez mučení, že tvorbu Christophera Nolana mám velice rád už od dob
Mementa. Po malém zaškobrtnutí v předešlém
Interstellaru jsem se na
Dunkerk zase až tolik netěšil s vědomím, že válečné filmy, ač mi nevadí, nepatří k mým oblíbeným. Přesto mě
Dunkerk velice mile překvapil. Není to totiž válečný snímek, ale počin, který se ve válce odehrává. To je celkem velký rozdíl.
Předně dílo postrádá atributy klasického hollywoodského válečného bijáku. Nejedná se o zpodobnění amerického vítězství ani se v něm Američané nevyskytují. Vlastně se v něm téměř neobjevují dokonce ani žádní Němci a jsou předkládáni pouze jako anonymizovaná nepřátelská síla. Rovněž zde neuvidíme žádné porady generálů ani větší vhled do politicko-strategické situace (to obstará pouze velmi krátký úvodní vysvětlující text). Rozhodně se film obejde bez výjevů přehnaného patosu hrdinství i bez hektolitrů krve (na rozdíl od
Zachraňte vojína Ryana). Důležitou součástí je udržování neustálého napětí a náporu na psychiku, které se obrazí u všech zúčastněných postav.
Všichni zúčastnění herci odvádějí bez výjimky výbornou práci, zvláště
Cillian Murphy svého vojáka ve stavu šoku zvládl více než dobře. Kenneth Branagh a James D’Arcy jsou tradičně sympatičtí chlapíci a to samé platí o Marku Rylanceovi v roli stárnoucího otce a námořníka. Pro Toma Hardyho je to po filmech
Temný rytíř povstal a
Šílený Max: Zběsilá cesta další titul, kde podstatnou dobu stráví s polozakrytým obličejem a musí hrát hlavně svýma očima (což se mu daří). Co se týče vlastních vojáků, pak byl kladen důraz na to, aby to byly mladé a pokud možno neznámé tváře. Jednou z nich je i ústřední Fionn Whitehead, jehož sobecká snaha hlavně se dostat pryč je to, co ho dělá naprosto uvěřitelnou postavou.
Naprosto unikátní je opět vizuální stránka. Naprostá většina trikových záběrů je realizována pomocí praktických efektů (maket a modelů) a nikoli počítačové grafiky. Kameraman
Hoyte van Hoytema snímal řadu záběrů z naprosto úžasných pozic (např. potápějící se loď naklánějící se na bok). Jak je u Nolana zvykem, zdá se, jako by se s většinou záběrů doslova mazlil. Film byl částečně natočen na IMAXový formát (70 mm) a vypadá tak na obrovském IMAXovém plátně naprosto luxusně. K budování napětí skvěle slouží i hudba
Hanse Zimmera, který do svých obvyklých burácivých melodií vetknul i motiv tikotu hodinek (Nolanovy vlastní), aby se akcentovala důležitost plynutí času jednotlivých příběhových linií.
Má
Dunkirk vůbec nějaké chyby? Určitě ano, když se na to podíváme střízlivým okem. Mohli bychom poukazovat na několik historických i faktických nepřesností, které se vloudily i přesto, že měl Nolan odborného poradce i pamětníky z řad veteránů. Kupříkladu nesedí vzhled přímořských částí Dunkerku těsně před evakuací, účast vojenských velitelů přímo na místě byla také pro účely příběhu osekána a silně idealizováni jsou vojáci čekající na odvoz i posádky malých civilních lodí. Téměř nadlidsky zheroizována byla úloha pilotů stíhaček Spitfire (jasně, je to Tom Hardy, ale přece jen ne Chuck Norris). Rovněž bychom se mohli pozastavovat nad tím, že ve filmu téměř žádná postava neprojde vývojem a na konci jsou v podstatě stejné jako na začátku. Každopádně nic z toho není během sledování filmu důležité.
Film
Dunkerk je nadmíru chytlavá záležitost a adept na film roku. Napětí, že by se dalo krájet, vás nutí sledovat se zatajeným dechem a vy se snažíte srovnat si v hlavě nelineární příběh. Do toho vaše smysly dostávají plnou nálož vizuálních i zvukových vjemů a vám se chce na jednu stranu z Dunkerku utéct a na druhou stranu si přejete, abyste tu ještě chvíli mohli zůstat. Není to počin stoprocentní, avšak s klidným srdcem jej lze označit za hodný jména svého režiséra, a to rozhodně není malá chvála.
Český trailer k filmu Dunkerk