Městečko Twin Peaks bylo ukázkovým příkladem postmoderny. První dvě řady smazávaly hranice mezi vysokým a nízkým, a to už na úrovni autorství a média, protože projektu dali vzniknout "televizní" scenárista Mark Frost libující si od dob Hill Street Blues v procedurálech a z části režírující "filmový" David Lynch uznávaný za klubové počiny. Namísto uzavřenosti přicházely s otevřeností i mnohostí výkladů, protože jedno médium na tragédii jednoho městečka a obyvatel v něm nestačilo, protože televizní fikci je třeba doplnit prequelovými deníky postav, agentovými audionahrávkami a celovečerním snímkem učícím mládež důležitosti správného psaní čárek ve větě (Ohni, se mnou pojď). Eklekticky pracovaly s historickými a žánrovými tradicemi, když kombinovaly postupy klasického hollywoodského filmu a evropského šedesátkového artu v čele s francouzskou novou vlnu, k čemuž přidávaly avantgardní tendence jako surrealismus a impresionismus. Na pitevním stole se namísto deštníku a šicího stroje setkával noir, thriller se záhadou, soap opera, melodrama, teenage angst drama a další. A hlavně umožňovaly dva způsoby čtení, od toho naivního, kdy publikum zajímalo rozřešení otázky "Kdo zabil Lauru Palmerovou?" a šlo spolu s typizovanými postavami a jejich emocemi, po poučené kritické, které vše vnímalo jako experimentování či hru s možnostmi média, žánrů, tradic atd.
Twin Peaks (2017) sázelo v rámci své kryptické kampaně před uvedením na nostalgii, když byla v pár upoutávkách i nemnoha předem zveřejněných fotografiích připomínána povědomá místa i _staré_ tváře. Avšak publicisté/publicistky byli v rozporu s kampaní upozorňováni a co do psaní omezováni následujícími podmínkami: 1.) Twin Peaks (2017) není Městečko Twin Peaks (1990), nemá se psát o "návratu", nýbrž o "novém Twin Peaks" či "limitované sérii od Showtime"; 2.) nemají se používat různé kategorizující nálepky či označení, a to ani v případě těch žánrových ("thriller", "mystery"); 3.) má se namísto "epizody" uvádět "části" či dokonce "kapitoly". Výše nastíněná kontradikce - mezi možnou nostalgií na jedné straně a razantnímu vymezení se vůči předchozímu na straně druhé - jako kdyby pro (staro)nové (Městečko) Twin Peaks byla příznačná.
Po čtyřech zhlédnutých ep... kapitolách, dostupných na HBO GO, se jako určující zdá být ono vyhranění se. Městečko Twin Peaks bylo a je postmodernou, Twin Peaks se mi zatím jeví jako moderna, jíž byla i poslední lynchovina INLAND EMPIRE. Pro modernu platí, že se jasně vymezuje vůči tomu, co bylo, a to často razantním přepracováním dřívějšího, namísto tradiční výstavby upřednostňuje tu konceptuální, na kterou upozorňuje, a vedle reflexivity tíhne k abstrakci a subjektivitě, přičemž vše vedle zpochybňování objektivity utváří jednotnou vizi světa autora/autorů.
Pokud patříte mezi generaci, která zachytila první dvě řady při jejich prvotním televizním uvedení a která by dala přednost retro TV, mějte se na pozoru: nejenom sovy nejsou tím, čím se zdají být, ani Twin Peaks není Městečko Twin Peaks. Záběr se rozšířil, protože "Twin Peaks" nyní je i "Jižní Dakota", "New York" či "Las Vegas". Fotografie Laury Palmerové vybledla, přestože pohled na ni vyvolává vzpomínky posílené známým hudebním motivem, jenž je spolu s ikonickým hudebním doprovodem ke slyšení výjimečně. Tváře ostatních zestárly a jejich role jsou omezeny na pouhou stafáž, nové postavy mají více prostoru i vlastní navzájem provázané záhady. Cooper se po čtvrt století při prvním pohledu do zrcadla nepoznává a kávu při prvním doušku vyplivne, což někomu může připadat jako flusanec do tváře pravověrným. Nostalgici si ovšem mohou (a taky nemusí) později přijít na své, až postava X0 dorazí z LA do TP, protože máme před sebou nepochybně velmi koncepční dílo.
Twin Peaks (2017) sázelo v rámci své kryptické kampaně před uvedením na nostalgii, když byla v pár upoutávkách i nemnoha předem zveřejněných fotografiích připomínána povědomá místa i _staré_ tváře. Avšak publicisté/publicistky byli v rozporu s kampaní upozorňováni a co do psaní omezováni následujícími podmínkami: 1.) Twin Peaks (2017) není Městečko Twin Peaks (1990), nemá se psát o "návratu", nýbrž o "novém Twin Peaks" či "limitované sérii od Showtime"; 2.) nemají se používat různé kategorizující nálepky či označení, a to ani v případě těch žánrových ("thriller", "mystery"); 3.) má se namísto "epizody" uvádět "části" či dokonce "kapitoly". Výše nastíněná kontradikce - mezi možnou nostalgií na jedné straně a razantnímu vymezení se vůči předchozímu na straně druhé - jako kdyby pro (staro)nové (Městečko) Twin Peaks byla příznačná.
Po čtyřech zhlédnutých ep... kapitolách, dostupných na HBO GO, se jako určující zdá být ono vyhranění se. Městečko Twin Peaks bylo a je postmodernou, Twin Peaks se mi zatím jeví jako moderna, jíž byla i poslední lynchovina INLAND EMPIRE. Pro modernu platí, že se jasně vymezuje vůči tomu, co bylo, a to často razantním přepracováním dřívějšího, namísto tradiční výstavby upřednostňuje tu konceptuální, na kterou upozorňuje, a vedle reflexivity tíhne k abstrakci a subjektivitě, přičemž vše vedle zpochybňování objektivity utváří jednotnou vizi světa autora/autorů. Pokud patříte mezi generaci, která zachytila první dvě řady při jejich prvotním televizním uvedení a která by dala přednost retro TV, mějte se na pozoru: nejenom sovy nejsou tím, čím se zdají být, ani Twin Peaks není Městečko Twin Peaks. Záběr se rozšířil, protože "Twin Peaks" nyní je i "Jižní Dakota", "New York" či "Las Vegas". Fotografie Laury Palmerové vybledla, přestože pohled na ni vyvolává vzpomínky posílené známým hudebním motivem, jenž je spolu s ikonickým hudebním doprovodem ke slyšení výjimečně. Tváře ostatních zestárly a jejich role jsou omezeny na pouhou stafáž, nové postavy mají více prostoru i vlastní navzájem provázané záhady. Cooper se po čtvrt století při prvním pohledu do zrcadla nepoznává a kávu při prvním doušku vyplivne, což někomu může připadat jako flusanec do tváře pravověrným. Nostalgici si ovšem mohou (a taky nemusí) později přijít na své, až postava X0 dorazí z LA do TP, protože máme před sebou nepochybně velmi koncepční dílo.
Pokud patříte mezi ty, kdož si oblíbili Lynchovu poetiku, a odpustíte jistou dávku manýry, měli byste být spokojenější. Opětovně se - podobně jako v Lost Highway a Mulholland Drive (a méně jako v Městečku Twin Peaks) - pracuje s noirovými proprietami (femme fatale, milostný troj až čtyřúhelník, hrozící zabití kvůli zadluženosti, podrazy na několikrát, nalezené mrtvoly a vyšetřování), které jsou uspořádány zcela nevídaně a neslýchaně. Tipuji, že jste zhlédli noiry, v nichž byl neprávem obviněn muž, načež se ukázalo, že to na něj narafičila žena se svým milencem, či jste se nesčetněkrát setkali se sekvencí nájemné vraždy, protože potenciálně zavražděný byl zadlužený. Určitě znáte jejich různé variace včetně těch lynchovských, v nichž se jedna zodpovědná osoba živící se strachem a hněvem transportuje napříč prostorem a časem, či se vše až komicky podryje roztažením času a zpomalením reakcí postav. Vsadím se však, že takto vše zkombinované jste ještě nespatřili, pokud jste si nedali Twin Peaks (2017). Takhle nějak by vypadal (neo)noir, kdyby byl v galerii moderního umění.
Jenom neočekávejte jednotu v přístupu, protože noirová - hitchcockovská - práce s dvojníky v prvních dvou kapitolách může později nabýt podoby sitcomové komedie záměn v následujících dvou částech. Zapomeňte na "surreálné, ale milé" z let devadesátých (nadrealita je vyplivnutá žvýkačka lepící se na paty!), tahle avantgarda má blíž futurismu (žvýkačka vracející se do módy!), protože technicky vyspělá společnost je nade vším... s výjimkou technologie samotné. Gramofon utichl, i když můžete něco zaslechnout, pokud opravdu nasloucháte, ale zástrčky mohou posloužit jako místo přechodu, bytost se může zhmotnit za pomoci stromečku s elektrickými výboji a mozečkem, čímž si prodlouží vlastní trpasličí tělo. Při tom všem můžete sledovat odkazy k Lynchově vlastní krátkometrážní i dlouhometrážní tvorbě včetně návrhů alb, až se vám z toho hlava promaže (bizár nová bytost nechybí) a budete postrádat sitcomově návodný smích, který doprovázel králíky (rabbits), ale u zajíčků chybí. A to přitom zajíčci mohou - s výjimkou jednoho snědeného! - být za vším!
Asi jste ze zmínky o avantgardě, která se odklání od surrealismu k futurismu, pochopili, že konvenční výstavbu vážně, vážně v této moderně čekat nemůžete. Namísto cliffhangerů, které zaháčkují do další epizody, máme části či kapitoly, ve kterých se epilogy vztahují k sobě navzájem (náladotvorné hudební vystoupení v jednom... pajzlu pro lidi připomínajícím si zašlé mládí). Namísto konvenční struktury se připravte na tu konceptuální, která je ovšem reflektována. "Je to budoucnost, nebo minulost?", ptá se jedna z postav v místě a počinu, ve kterém se střetává několik časových rovin. "Nápomocné" odlišení skrz černobílý a barevný obraz je spíš zavádějící. Zvlášť když se tolik noříme do vnitrozemní říše agenta Coopera, resp. Cooperů, či sledujeme naše černé skříňky (např. televize), zatímco dlouho očekáváme, až se v nich něco opravdu objeví, i když v nich je hlavně násilí a sex.
Jenom neočekávejte jednotu v přístupu, protože noirová - hitchcockovská - práce s dvojníky v prvních dvou kapitolách může později nabýt podoby sitcomové komedie záměn v následujících dvou částech. Zapomeňte na "surreálné, ale milé" z let devadesátých (nadrealita je vyplivnutá žvýkačka lepící se na paty!), tahle avantgarda má blíž futurismu (žvýkačka vracející se do módy!), protože technicky vyspělá společnost je nade vším... s výjimkou technologie samotné. Gramofon utichl, i když můžete něco zaslechnout, pokud opravdu nasloucháte, ale zástrčky mohou posloužit jako místo přechodu, bytost se může zhmotnit za pomoci stromečku s elektrickými výboji a mozečkem, čímž si prodlouží vlastní trpasličí tělo. Při tom všem můžete sledovat odkazy k Lynchově vlastní krátkometrážní i dlouhometrážní tvorbě včetně návrhů alb, až se vám z toho hlava promaže (bizár nová bytost nechybí) a budete postrádat sitcomově návodný smích, který doprovázel králíky (rabbits), ale u zajíčků chybí. A to přitom zajíčci mohou - s výjimkou jednoho snědeného! - být za vším!
Asi jste ze zmínky o avantgardě, která se odklání od surrealismu k futurismu, pochopili, že konvenční výstavbu vážně, vážně v této moderně čekat nemůžete. Namísto cliffhangerů, které zaháčkují do další epizody, máme části či kapitoly, ve kterých se epilogy vztahují k sobě navzájem (náladotvorné hudební vystoupení v jednom... pajzlu pro lidi připomínajícím si zašlé mládí). Namísto konvenční struktury se připravte na tu konceptuální, která je ovšem reflektována. "Je to budoucnost, nebo minulost?", ptá se jedna z postav v místě a počinu, ve kterém se střetává několik časových rovin. "Nápomocné" odlišení skrz černobílý a barevný obraz je spíš zavádějící. Zvlášť když se tolik noříme do vnitrozemní říše agenta Coopera, resp. Cooperů, či sledujeme naše černé skříňky (např. televize), zatímco dlouho očekáváme, až se v nich něco opravdu objeví, i když v nich je hlavně násilí a sex. Twin Peaks má jako každá výborná moderna (a dílo obecně) autorskou vizi, u které na rozdíl od Městečka Twin Peaks nehrozí, že jí povolí řetěz v druhé polovině, protože dohled Lynche a Frosta nad celkem je přislíbený i slibný. Po zhlédnutých čtyřech kapitolách z rozsáhlého osmnáctidílného "románu", jemuž předchází Tajná historie Twin Peaks a má následovat i další kniha, by bylo předčasné psát, že tato vize je vedle koncepčnosti i konceptuálnosti zároveň vizionářská. Představuje však podobný zlom a odchýlení od dobových norem, jakou bylo ono "původní" rozbalení těla zabaleného v igelitu. Necelé čtyři hodiny si můžete dát od 22. 5. 2017 na HBO GO, ale pokud se na ně chcete dívat na iPhonu, tak se, k*rva, proberte z cooperovské noční můry, kterou všichni žijeme.
