10. Inland Empire
Lynchův skoro tříhodinový experimentální film natočený na digitální kameru bez pevného scenáře je zároveň i jeho posledním hraným filmem. Ovšem slovo hraný film je zde nutno brát velmi s rezervou, protože kromě toho, že v tomto filmu vystupují někteří známí herci jako Jeremy Irons a Lynchovi oblíbenci Harry Dean Stanton, Grace Zabriskie a Laura Dern a také herec Justin Theroux, který ztvárnil hlavní roli v předchozím jeho kousku Mulholland Drive, nemá Inland Empire s "klasickým" hraným filmem nic společného. Jde o sled halucinogenních scén nedávajících žádný smysl, což by až tak zásadně nevadilo, žel tříhodinová délka filmu, do něhož zakomponoval i své "Králíky" ze stejnojmenného filmu, je pro "normálního" diváka naprosto neúnosná a Inland Empire je tak pouze nudný a natažený blábol filmaře, který si tento ulítlý experiment, který mu připomněl jeho filmové začátky, určitě užil mnohem více než divák. Inland Empire je filmem tak pro jednoho diváka z miliónu.
9. Duna
Dunu natočil Lynch na zakázku, kterou mu zadal slavný filmový producent a byznysmen Dino De Laurentiis. Lynch zde dostal velkorysý rozpočet proto, aby převedl na plátno "nezfilmovatelný" román Franka Herberta. A Lynch, který nikdy nebyl tvůrcem typu Stevena Spielberga a George Lucase, nedokázal s poskytnutými prostředky udělat nic jiného, než že je promrhal. Duna má sice několik typicky "lynchovských" postav a momentů, ale jinak jde o naprostý umělecký i komerční propadák a důkaz toho, že komerční film je pro tak osobitého tvůrce, jakým je Lynch, horším místem než peklo. Jedním z mála pozitiv Duny byla účast Kylea MacLachlana, kterého zde režisér pro sebe objevil. 
8. Twin Peaks: Fire Walk with Me
© New Line Cinema
7. Sloní muž
Sloní muž byl prvním pokusem (a také posledním, snad ještě vedle pozdějšího "Alvina Straighta") natočit obyčejný lidský film, který by dokázal, že Lynch není jen totální úchyl, který natočil Mazací hlavu. Předlohou byl skutečný život "sloního muže" Josepha Merricka, který žil na konci 19. století v Londýně. Ve filmu ho pod nesprávným jménem John Merrick představoval John Hurt. Sloní muž je seriózní film se vším všudy. Hrají v něm převážně slavní, charakterní herci jako Anthony Hopkins, John Gielgud a Anne Bancroft, má nádherný černobílý obraz (kamera Freddie Francis) a až na pár snových scén si tu Lynch odpustil své oblíbené surrealistické ujetiny, které v Mazací hlavě tvořily jeho hlavní náplň.Těžko lze o Sloním muži říct, že je sedmým nejhorším Lynchovým filmem, ale je spíše sedmým nejlepším. A to jen proto, že ostatní Lynchovy filmy jsou přeci jen ještě o něco lepší nebo alespoň lynchovštější. Sloní muž dokázal, že i někdo jako Lynch dokáže, když chce, natočit citlivý a civilní příběh. Za film byl dokonce poprvé nominován na Oscara za režii.
6. Mazací hlava
Mazací hlava je debutový celovečerní film Davida Lynche. Sám ho považuje za své nejlepší, nejosobnější dílo. Já mu to neberu, pro něj šlo asi více než jen o film, jak ho vnímáme my, jako zdroj zábavy. Pro něj byla Mazací hlava psychoterapie, způsob jak přežít. Vznikala dlouze a bolestivě několik let a je především osobitou osobní výpovědí. O Mazací hlavě se opravdu nedá napsat, že to je film. Je to cosi, co je natočené na filmový materiál, ale do filmu to má stejně daleko jako Lynch ke komedii. Mazací hlava je jeden dlouhý černobílý klip, v němž je spousta surrealistických, absurdních a bizarních výjevů. Lynchovo alter ego představoval Jack Nance, Lynchův maskot, kterého pak neopomněl obsadit i do většiny svých dalších autorských projektů. Měl jsem možnost vidět Mazací hlavu v kinosále s kvalitním zvukem a byl to jedinečný a neopakovatelný prožitek, což je zároveň i jeho omezení, protože jde o neopakovatelnou záležitost, kterou lze vidět jen jednou. Opakuji, že to není ani tak film, jako spíše niterný prožitek, který nelze znovu prožít a nešel by ani znovu a jindy natočit. Byl to "film", který ale musel vzniknout, aby se potom Lynch mohl posunout dále.
5. Příběh Alvina Straighta
Druhý Lynchův "dospělý" film je vedle Sloního muže Příběh Alvina Straighta, který je stejně jako Sloní muž inspirován skutečným příběhem muže, který se v roce 1994 vydal na sekačce rychlostí pět mil za hodinu na cestu dalekou 240 mil za svým bratrem. Alvina ve filmu představoval zkušený herec a kaskadér Richard Farnsworth, jeho bratra Lyla Lynchův oblíbenec Dean Stanton. Příběh Alvina Straighta je Lynchovým nejdiváčtějším a nejcivilnějším filmem, který natočil. Spousta diváků se v době jeho uvedení divila, že něco tak "normálního" mohl natočit právě Lynch. Pro skalní "lynchovce" ale režisér přichystal pár bizarních momentů, které Alvin na své cestě potkává. Celkově jde ale o opravdu nezávadný a milý film i s nádhernými záběry pšeničných polí, které lemují Alvinovu poklidnou cestu, kameru stejně jako u Sloního muže obsluhoval Freddie Francis, a také s krásnou hudbou Lynchova kmenového skladatele Angela Badalamentiho.
4.Zběsilost v srdci
A nyní již, jak se říká, začíná jít do tuhého, neboť mi zbývají pouze čtyři Lynchovy filmy, z nichž každý je vynikajicí a každý je něčím naprosto unikátní. Například Zběsilost v srdci, která mu získala hlavní cenu Zlatou palmu v Cannes v roce 1990, kdy byl na tvůrčím vrcholu především i kvůli Městečku Twin Peaks, které natáčel ve stejné době. Zběsilost v srdci byla označována jako film, v němž se "Elvis setkává s Čarodějem ze země Oz" a Lynch ho označil jako "výlet Elvise a Marylin do pekla". Obě označení sedí a Zběsilost v srdci je opravdu plná odkazů jak na Elvise Presleyho, tak i na Čaroděje ze země Oz. Zběsilost v srdci byla také označována jako ukázka filmové postmoderny nebo jako film, který glorifikuje násilí, jako "orgie násilí". Pravda, film je značně osobitý, těžko mu lze přilepit nějakou nálepku, někam ho zařadit, nějak ho označit. Je to sice road movie a tento motiv je v americkém filmu velmi oblíbený, ale vše ostatní, co spolu dva mladí milenci Sailor (Nicolas Cage) a Lula (Laura Dern) na útěku před Lulinou matkou (skutečná matka Laury Dern Diane Ladd) zažívají, je z říše nenormálnosti, perverzity, úchylnosti a nočních můr. Jednoho z nejodpornějších a zároveň nejpřitažlivějších padouchů ve filmu tu ztvárnil Willem Dafoe. Zběsilost v srdci je těžko zařaditelný žánrový i stylový mišmaš, který je ale ve výsledku zcela originální a fungující. V rukou kohokoli jiného než Lynche by vznikla jen banalita plná násilí.
3. Lost Highway
Lost Highway je podobný úlet jako třeba Mazací hlava, ale už bez její osobní intenzivnosti a naléhavosti, přesto ji řadím nad Mazací hlavu. Proč? Protože Lost Highway je i přes všechnu její bizarnost a ulítlost neobyčejně zábavným a přitažlivým filmem, který se může vidět x-krát a přesto neztratí nic ze své tajemnosti a neopakovatelnosti. Lost Highway, kterou Lynch označil jako "psychogenní fugu", nemusíte pochopit, nemusíte ji rozluštit, a přesto si ji můžete jednou a pak i podruhé a nakonec i pokaždé užít tak, jako byste ji viděli poprvé. Film je také ukázkou Lynchovy umělecké invence a svobody. Možná už se mohlo zdát, že Lynch po Modrém sametu a Mazací hlavě nenatočí nic skutečně originálního, ale Lost Highway je naprostá ukázka toho, co to znamená tvůrčí originalita. Co na tom, že nejdříve sledujeme saxofonistu Freda Madisona (Bill Pullman), jak trpí žárlivostí na svou ženu Renée (Patricia Arquette) a pak najednou automechanika Peta Daytona (Balthazar Getty), jak si začne s milenkou mafiána panna Eddyho (Robert Loggia), která je blond verzí Madisonovy ženy, i když se jmenuje Alice, ale hraje ji znovu Patricia Arquette. Co na tom, že v Lost Highway nic nedává smysl a nic se nevysvětlí a konec je takový, že žádný není? Co na tom, když to je zároveň tak fascinující a stále to nutí člověka přemýšlet nad tím, co vidí, aniž by zároveň dospěl k nějakému uspokojivému rozumovému vysvětlení. Lost Highway má ale opravdu úžasnou vizuální podobu, která Lynche spojila s novým kameramanem, kterým se po Elmesovi stal Peter Deming a neméně úžasný hudební soundtrack, na jehož podobu dohlíželi Lynch, Badalamenti a Trent Reznor, tehdy ještě frontman Nine Inch Nails, který "do filmu" začal dělat až později.
2. Mulholland Drive
Těsně pod vrcholem Lynchovy tvorby dlí jeho mistrovský kus z roku 2001, kterým se "rozloučil s filmem", skoro dvouapůlhodinový epos Mullholand Drive, který jakoby shrnoval celoživotní Lynchovo snažení a filmové směřování. Mullholand Drive měl nejdříve být televizní seriál, jehož pilot ale společnost ABC odmítla a Lynch tak ze "znouzectnosti" proměnil tento pilot ve svůj (skoro) nejlepší film vůbec. Mullholand Drive je filmem mnoha témat, stylů a postav a jediným, co ho sjednocuje, je Lynchův geniální dotek, který nikdy nedovolí, aby se z něj stala jen hora nesourodých motivů a prvků. Ještě k větší dokonalosti zde přivedl to, co načal už v Lost Highway. Proměnu identit postav, jejich záměnu, vrstvení a zdvojování. Hlavní postavy tu jsou sice jen dvě, ambiciózní naivní herečka Betty (Naomi Watts), která přijede dobýt Hollywood a tajemná brunetka "Rita" (Laura Harring) trpící ztrátou paměti po autonehodě. Jenže pak je tu ještě mladý režisér Adam (Justin Theroux), který nemůže tak docela obsadit do svého filmu, koho by on chtěl a řada vedlejších postav včetně typických lynchovských bizarních figur, jakými tu jsou pan Roque (Michael J. Anderson) nebo tajemný Kovboj (Lynchův producent Monty Montgomery). Pak je tu také onen film ve filmu a také sen ve snu a to celé dohromady je tak šílené, že vám z toho po konci filmu jde hlava kolem a stále nevíte, co jste vlastně viděli. Ale je to fascinující "balíček". A přinesl také Lynchovi jeho třetí (a dosud poslední) oscarovou nominaci za režii.
1. Modrý samet
Modrý samet je bez diskuze Lynchovým nejlepším, protože nejstylovějším, nejukázněnějším a také nejpromyšlenějším filmem, protože na rozdíl od úletů typu Mazací hlava, Lost Highway a Mulholland Drive dává celý smysl, což mu ale neubírá na jeho celkové originalitě a jedinečnosti. Také to je asi, a Mazací hlava musí prominout, nejlynchovštější Lynchův film. Pokud chcete poznat, co je to Lynch, pak musíte v první řadě vidět především Modrý samet. Lynch ho natočil po fiasku Duny a byl to znovu Dino De Laurentiis, který na něj po neúspěchu s Dunou nezanevřel, naopak mu poskytl skromný rozpočet pro jeho nejlepší snímek. Lynch tu zobrazuje navenek malebný a idylický obraz typického amerického maloměsta, pod jehož povrchem, podobně jako později v Twin Peaks, je ukryto něco hodně shnilého a perverzního. Zatímco MacLachlan byl ideální představitel nevinného mladíka, který v sobě objeví i temné stránky a Laura Dern byla ještě před hereckým rozpukem, který ji zastihl o čtyři roky později ve Zběsilosti v srdci, Isabella Rossellini byla dokonalá jako žena vamp i oběť zároveň a především to byl Dennis Hopper, který vytvořil nejpůsobivějšího lynchovského záporáka a nejspíše jednu z nejlepších postav padoucha ve filmu vůbec. Modrý samet je dokonalé umělecké dílo, v němž vše dokonale ladí dohromady - idylické záběry Fredericka Elmese, hudební motivy Angela Badalamentiho, originální scénář, skvělé herecké výkony a nakonec jedinečný Lynchův režijní rukopis. To vše z něj dělá nejen dle mého soudu jeho nejlepší film. Lynch byl za něj také podruhé nominován na Oscara za režii.
