Hlavní postavou tohoto filmu dle skutečných událostí je Deborah Lipstadt (Rachel Weisz), původem židovská historička, kterou její oponent podporující nacistiské myšlenky konfrontuje na univerzitní přednášce, kde ho ona veřejně označí za lháře. Spor pak rychle nabírá na rozměrech, když se dostane k londýnskému soudu a Lipstadt se svým týmem advokátů musí tvrdě pracovat, aby odhalila svého protivníka jako lháře a diskreditovala jej.Synopse rozhodně zní zajímavě, přestože nepopíratelně připomíná mnoho jiných soudních dramat a filmů s poválečnou tematikou. Ještě si řeknete, že navrch s tak silným obsazením doplněným o Andrewa Scotta a Toma Wilkinsona, to nejde nějak výrazně pokazit. A po půl hodině zjistíte, že překvapivě jde...
Hlavní problém spočívá v tom, že nejdůležitější postava, tedy Deborah, které se tento životopisný snímek snaží vzdávat hold, je odsunuta na vedlejší kolej. Ano, sice to úzce souvisí s dějem, kdy jí advokáti radí držet se stranou a u soudu mlčet, tudíž nechat Irvinga, aby si pod sebou podřezal větev sám. Bohužel se však této soudní taktiky drží i scenárista a kromě pár scén psychiku této historičky prakticky vůbec neprozkoumáváme. Zjistit se dá jen to, že je velmi morální a nemá ráda podobné sváry, což se opravdu dá považovat jen ze velmi povrchové prozkoumání její povahy.Rachel Weisz se tedy může snažit, co to jen jde, ale scénář jí vůbec není oporou k nastínění ženy, kterou ve filmu představuje. A to je asi nejzásadnější problém Popírání holocaustu, který jej shazuje na průměr, přestože mohl snímek režiséra Micka Jacksona dosáhnout mnohem vyšších prvotních ambicí. V rámci mezí tak jde o celkem povedený kousek s velmi důležitou sdělovanou myšlenkou, které ale fatální chyba scénáře nedovoluje plné vyznění.
Většinu diváků asi zamrzí, že výsledně tento počin nedopadl lépe, protože je dobře, aby se více mluvilo o této problematice a byli vyzdvihováni lidé bránící pravdu za každou cenu, mezi něž se Deborah Lipstadt bez pochyb řadí. Kvalita filmu se ale s jeho počestnými úmysly nedá srovnávat.
