Jak jsem již řekl, hlavními hrdiny příběhu je pár ve středním věku, kterému při autonehodě skoná jejich malý synek. Film se zabývá obdobím téměř rok po oné tragédii a sleduje Nicole a Aarona, kterak se s událostí vyrovnávají a vracejí se zpátky k normálnímu životu. Chodí do v Americe velice oblíbených skupinových mítinků, vyhazují synovy věci a zase je vracejí zpátky do polic a občas se spolu hádají a potom se plačtivě usmiřují. Je to kruté, ale je to život, podotkne možná vaše matka s povzdechem, zatímco se Aaronovi klepe důlek na bradě a kane slza po tváři. Jenomže i filmové drama je komodita bojující o divácký zájem a i deprese se musí umět napsat a natočit zručně a sugestivně. Rabbit Hole v tomto ohledu zakotvilo kdesi na půli cesty za úspěchem a tu lepší polovinu spolehlivě táhnou přesvědčiví herci. Jistě, producentská sesle zabraná samotnou Nicole Kidman předem napovídá, že hlavní ženský part ve scénáři po očku nahlížel po zlatém plešatci, ale stejně kvalitní práci odvádí i Aaron Eckhart s psíma očima a mnoho dalších známých tváří ve vedlejších rolích (např. Nicolina matka je znamenitě zahraná Dianne Wiest) Film pracuje s několika postranními dějovými liniemi, a i když některé nejsou špatně rozjeté, s posledním záběrem se jejich význam vytrácí coby vata k prodloužení celkové stopáže. Zásadní je především vztah matky s hochem, který jejího syna při autonehodě zabil. Bohužel i tato linie, ačkoliv jako jediná nepostrádá určitou gradaci a vývoj, nemá rovněž žádné kloudnější vyústění, a pokud jej má, myšlenkově prolétlo někde kolem mě. Jednoduchou matematikou mi tedy vychází, že Rabbit Hole funguje jen při scénách ústředního hereckého dua. Mezi hlavními hrdiny je totiž jasně patrná chemie, oběma jejich role typově sedí a ta jedna jejich ostřejší hádka mi kvalitou připomněla ukřičenou scénu z Nouzového východu. Jenomže ve všem ostatním může Rabbit Hole dokonalému dramatu Sama Mendese nanejvýš škrábat paty. I když to Kidmanové a Eckhartovi dobře funguje, příběh ve mně nevzbuzoval příliš úzkosti či nostalgické nálady, ale spíše jen tak přibližně nastínil, jak se lidé cítí poté, co jim na věčnost odejde někdo takto blízký. Obvinění si v tomto případě zaslouží režisér John Cameron Mitchell. Úzkostlivou podívanou totiž natočil bez jakéhokoliv vzruchu a vtiskl jí navzdory vážné látce nepříjemnou vlastnost vypařit se z hlavy jen několik minut po nemastném závěru. Rabbit Hole není špatný film. Bohužel jsem však nabyl dojmu, že nebýt známých tváří, na něž se dobře kouká, a krátké stopáže, získával by po světě mnohem horší hodnocení. Nechci si během takové vážné látky všímat barvy koženého polstrování v Nicolině mercedesu, obdivovat jim prima komodu v obýváku a zkrátka neustále šmejdit mimo hlavní dění.
Když jsem psal, že zkušený divák se na Rabbit Hole ani nemusí dívat a podle anotace si lehce domyslí, jak bude celý příběh konstruován, byla to myšlenka opravdu přesná a musím se za ni pochválit. Snímek jako takový neurazí, jelikož udržuje zájem na přijatelné úrovni a hlavní herecké duo by uhrálo se ctí i celovečerního Káťu a Škubánka. Jenomže svým předvídatelným a nikterak vzrušujícím scénářem a režií nedokáže zaujmout diváka a nenechává jej utopit v záplavě citu. A to je vzhledem k tématu dosti závažným negativem.
