Říkejte mi Béda Filmič. Zrovna nedávno se mi stala divná věc: opravdu jsem chtěl jít do kina, ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. Tedy pokud nechcete platit majlant. Jedno zda v multikině, či na návsi.

Mám filmy rád. Fakt, věřte mi. Vlastně bych i chodil do kina - jenže! No, hlavně je to daleko. Teda jako do Prahy. A mám malý dítě, který potřebuje pleny, a lístky stojí stejně jako celé balení. A taky tam šustí popcorn a srká se kola. A smrdí tam nachos. A pořád tam někomu zvoní telefon a breptají tam takový ty holky s peroxidem na hlavě.
Jako malej jsem chodil na Vinnetoua, děda mi dělal svačinu, seděli jsme v okresním biografu, po multikinu ani památka.
A teď, když chci vyrazit na film, nechce se mi, páč jediný, co mi vytane na mysli, je multiplex. A všechen ten bordel v něm. A ty pleny. Ale taky prima zvuk, široký plátno, pohodlný sedačky a teplo, to zase jo.
Rozhodl jsem se, že to změním, že půjdu do malého kina. Sehnat si babysitting, pak voňavku, nová košile. Zavěšeni do sebe vyrazili jsme s manželkou do kina, ale do toho našeho, maloměstského. Jen tak tak jsme ho stihli, foyer bylo prázdné, všichni už šli asi nahoru.
Rozrazím dveře, hrčím na pokladní a ta se jen usmívá. A pak to řekne:
Jste tu jediní, nehrajeme. Leda byste si koupili další čtyři lístky, limit je šest lidí. Hmm, takže by to bylo ještě dražší než jet do Mordoru, jak těm megasálům říká jeden známej.
Z večera v přítmí s nádechem romantiky tak byla nakonec obrazovka počítače. Nejdřív jsem se podíval na stránky multiplexů, pokochal se, ale ceníky mi zase připomněly ty pleny. A tak jsem naklikal jinou adresu, nebudu ji tady psát, ale druhý den už jsem koukal doma na seriál, který v Česku ještě pár let nepoběží. A víte co? Bylo to fajn!