Animované Divoké vlny z roku 2007 fungovaly hned na dvou úrovních – jako animovaná taškařice o surfujících tučňácích pro děti, ale i jako variace na sportovní dramata poněkud serióznějšího ražení, zábavná i pro dospělé, mimo jiné díky sofistikované dokumentární stylizaci. Pokračování s názvem Divoké vlny 2 však představuje kvalitativní propad o několik úrovní níž.Především jde o film, který byl v USA vydán rovnou na DVD, nicméně u nás jde z nějakého důvodu do kin. Byl evidentně podstatně lacinější než jeho předchůdce, pracovali na něm o dost méně schopní tvůrci, z hlediska animace působí ve srovnání se současnou konkurencí výrazně zaostale a je cílen vyloženě už jen na děti, a to ještě na děti předškolní, případně navštěvující nanejvýš první nebo druhou třídu základní školy.
Naprostá většina humoru (kterého je ve filmu překvapivě málo) je totiž generována primitivními groteskovými eskapádami hrdinů, kteří například se slovy „Koukejte, jak vyrvu palmu ze země!“ naběhnou do zmíněné palmy v plné rychlosti hlavou napřed a následně omdlí, načež jim ještě na hlavu spadne kokos. Jiné vtipy prakticky nepřipadají v úvahu, a to ani vtipy slovního nebo vizuálního charakteru. Divoké vlny 2 jsou v tomto ohledu ještě jednodušší a dementnější než Mimoni nebo poslední Doby ledové, a být ještě jednoduššími, dostanou se na úroveň Teletubbies. Popkulturní reference nebo odkazy na jiné filmy, které by třeba ocenili odrostlejší návštěvníci nebo rodičovský doprovod, absentují zcela. Pro dospělého diváka Divoké vlny 2 zkrátka nenabízejí vůbec nic a pro děti jen tu nejlínější a nejtupější groteskovou vatu.
Zároveň je každá nová řečená informace a každá nová dějová zákruta dvakrát vysvětlena a zopakována, aby i ti nejpomalejší všechno pochytili a pochopili. Snímek se tím pádem stává otravně doslovným a přehnaně polopatickým. Jeho děj je triviální a spočívá v tom, že hlavní hrdina z jedničky, tučňák Cody, sní o slávě a uznání, když v tom na jeho ostrov náhodou připluje legendární parta pěti nejlepších surfařů, které si Cody pamatuje jako hrdiny svého dětství. Její vůdce plánuje odejít na odpočinek a hledá za sebe náhradu, takže je vybrána čtveřice adeptů (včetně Codyho), kteří mají doprovázet zbytek party na dlouhou cestu, během níž budou muset prokázat své surfařské dovednosti a týmového ducha.
Obvyklá klišé ale nefungují, hrdinové náhodně mění své motivace i charakterové vlastnosti ze scény na scénu a těch pár okamžiků, během nichž se surfuje, to zachraňuje jen stěží. Kromě toho je nesmírně iritující, jak namachrovaně se všechny postavy chovají – všichni se neustále předvádějí a vytahují nad ostatními svými schopnostmi, svou slávou nebo velikostí svalů tak okázale a vtíravě, až je to místy nepříjemné. Hrdinové hlavně kvůli tomu ztrácejí na sympatičnosti a tradiční závěrečné ponaučení o síle přátelství a vzájemné pospolitosti kvůli tomu působí hrozně falešně.
Naprostá většina humoru (kterého je ve filmu překvapivě málo) je totiž generována primitivními groteskovými eskapádami hrdinů, kteří například se slovy „Koukejte, jak vyrvu palmu ze země!“ naběhnou do zmíněné palmy v plné rychlosti hlavou napřed a následně omdlí, načež jim ještě na hlavu spadne kokos. Jiné vtipy prakticky nepřipadají v úvahu, a to ani vtipy slovního nebo vizuálního charakteru. Divoké vlny 2 jsou v tomto ohledu ještě jednodušší a dementnější než Mimoni nebo poslední Doby ledové, a být ještě jednoduššími, dostanou se na úroveň Teletubbies. Popkulturní reference nebo odkazy na jiné filmy, které by třeba ocenili odrostlejší návštěvníci nebo rodičovský doprovod, absentují zcela. Pro dospělého diváka Divoké vlny 2 zkrátka nenabízejí vůbec nic a pro děti jen tu nejlínější a nejtupější groteskovou vatu.Dokonce i ta originální forma sportovního dokumentu tentokrát chybí, a i když se film alespoň ze začátku snaží vypadat jako televizní reportážní pořad, tak i tato stylizace je po pár minutách zcela odsunuta a vrátí se jen sem tam v několika málo scénách, kdy si tvůrci zřejmě vzpomněli, že by ji tam jednou za dvacet minut zase mohli na chvíli mít.
Zároveň je každá nová řečená informace a každá nová dějová zákruta dvakrát vysvětlena a zopakována, aby i ti nejpomalejší všechno pochytili a pochopili. Snímek se tím pádem stává otravně doslovným a přehnaně polopatickým. Jeho děj je triviální a spočívá v tom, že hlavní hrdina z jedničky, tučňák Cody, sní o slávě a uznání, když v tom na jeho ostrov náhodou připluje legendární parta pěti nejlepších surfařů, které si Cody pamatuje jako hrdiny svého dětství. Její vůdce plánuje odejít na odpočinek a hledá za sebe náhradu, takže je vybrána čtveřice adeptů (včetně Codyho), kteří mají doprovázet zbytek party na dlouhou cestu, během níž budou muset prokázat své surfařské dovednosti a týmového ducha.Obvyklá klišé ale nefungují, hrdinové náhodně mění své motivace i charakterové vlastnosti ze scény na scénu a těch pár okamžiků, během nichž se surfuje, to zachraňuje jen stěží. Kromě toho je nesmírně iritující, jak namachrovaně se všechny postavy chovají – všichni se neustále předvádějí a vytahují nad ostatními svými schopnostmi, svou slávou nebo velikostí svalů tak okázale a vtíravě, až je to místy nepříjemné. Hrdinové hlavně kvůli tomu ztrácejí na sympatičnosti a tradiční závěrečné ponaučení o síle přátelství a vzájemné pospolitosti kvůli tomu působí hrozně falešně.Pětiletým dětem budou sice Divoké vlny 2 dost možná stačit, ale ty si zas pravděpodobně netroufnete pustit do kina samotné, takže si film budete muset chtě nechtě vytrpět s nimi. Mnohem lepším řešením je ale na tento snímek zapomenout a raději dětem pouštět doma jiné a lepší animované filmy. Alternativ je mnoho.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
