Letos se na festivalu v Cannes představily celkem tři jihokorejské filmy, které zaznamenaly silný divácký ohlas a zároveň ukázaly možné budoucí směřování tamní lokální kinematografie s mezinárodním appealem – ať už šlo o erotický thriller auteura Chan-wook Parka Komorná (soutěžní sekce) nebo horory Kvílení (sekce Mimo soutěž) a Vlak do Pusanu (Půlnoční projekce), ukázala se ambice tamních tvůrců pracovat s osvědčenými žánrovými postupy a západními modely výstavby filmového díla.
Díky tomu všechny tři snímky, ale třeba i dobové drama Doba temna, taktéž uvedeno na letošní přehlídce Filmasia, připomínají spíše sledování mainstreamového amerického filmu, ozvláštněného lokálním talentem a specifickými stylistickými prvky.
Z uvedené trojice potom nejčistěji s žánrem a povahou filmu, jakožto diváckého hitu převeditelného pro jakékoliv mezinárodní publikum, pracuje Vlak do Pusanu, jenž zároveň platí za sebevědomý příspěvek do neustále se rozrůstajícího subžánru tzv. zombie filmů. Nelze již jednoznačně tvrdit, že hororů, protože v dnešní době podobné snímky, zpopularizované masivním seriálovým hitem Živí mrtví, přebírají hororové prvky jen okrajově, spíše fungují na bázi viscerálních survival thrillerů, doplněných o osobní dramata postav nebo sociální komentář.
Hraná prvotina režiséra původně animovaných filmů Sang-ho Yeona všechny tyto „položky na seznamu“ zdatně přebírá a jejich kombinací připomíná bezchybně fungující stroj žánrových klišé, témat a postupů, dávkovaných v perfekcionistickém sledu za sebou. Nejde tedy jen o funkční vyprávění, v němž jsou do samotného závěru zužitkovány všechny motivy, ale také o promyšlenou práci s gradací děje a jeho emocionálním dopadem, který však nikdy neopouští nastavené žánrové mantinely.
Film je pokračováním animovaného filmu Stanice Soul, v němž si Yeon vybudoval přesvědčivý prequel svého debutu, avšak stále zachycoval vypuknuvší pandemii v širším, společenském měřítku. Vlak v Pusanu, jak už jeho strohý název napovídá, je z velké části limitován uzavřeným prostředím a přesně typizovanými charaktery v něm. Středobodem jeho vyprávění je přitom intimní příběh sbližovaní rozvedeného workoholického otce (vykonávajícího neúnavnou práci v korporátu) a jeho malé dcery, která se mu za léta nevěnování stihla odcizit. Jejich ústřední vztah je hnacím motorem pro následující katastrofu, kterou ve vlaku rozpoutá pasažérka napadena smrtícím virem, měnícím lidi v krvežíznivé zombie.
Žánrový půdorys, který se občas vyžívá v záměrné brakovosti, však režisérovi slouží k rozehrání strhujícího a napínavého thrilleru, v němž figurují nejen hlavní protagonisté snímku, ale také vybraná hrstka jasně typizovaných a sociálně odlišitelných charakterů, jež v příběhu sehrávají zcela zásadní roli. I přes zběsilé umírání postav, frenetické akční pasáže a nadmíru autentických gore efektů si však snímek zachovává seriózní tvář a nikdy nesklouzává k nechtěné směšnosti. Zásluhu má na tom především srozumitelně a funkčně vystavěný dějový oblouk, v němž není opomenut přesvědčivý vývoj hlavní postavy, ani sociálně kritické pnutí mezi pasažéry vlaku tváří v tvář zoufalé situaci, v níž jde o holý život.
Takto nějak možná chtěla dopadnout americká velkoprodukce Světová válka Z s Bradem Pittem, které ale i přes působivé set-pieces unikl lidský rozměr katastrofy a její důsledky. Vlak do Pusanu oproti tomu funguje jako strhující žánrová jízda, v níž není nouze o k smrti napínavé momenty a pasáže, jimž by se v zahraničních termínech přezdívalo „nail-biting“. Není originální, na to až moc vděčí pánům Romerovi, Snyderovi nebo Boyelovi, ale za to jde o promyšlenou směs fungujících prvků, která díky přesvědčivému vedení zaručeně nenechá diváckou pozornost v klidu. Ať už je její divák odkudkoliv.
