Studio Ghibli oslovilo režiséra Červené želvy na základě jeho krátkého animovaného snímku Otec a dcera, za nějž dostal tento nizozemský rodák v roce 2000 Oscara. Dalším pozoruhodným faktem je pak ta skutečnost, že v Červené želvě nejsou vůbec žádné dialogy, takže za celou dobu nepadne ani slovo.Hlavním hrdinou je bezejmenný trosečník, kterého moře vyplaví na ostrov, odkud se muž snaží odplout na voru vlastní výroby, ale jeho pokusy mu neustále kazí obří červená želva, která mu pokaždé vor potopí, ačkoli ho muž pokaždé postaví o něco větší. Pak se stane cosi magického, následkem čehož se na ostrově objeví i jakási žena, s níž má později trosečník dítě, které spolu na tom ostrově vychovávají.
V tu chvíli však začne být jasné, že na ději vlastně až tolik nezáleží, protože film ani děj nemá (víc z příběhu už opravdu prozradit nelze). Červená želva je totiž meditativním podobenstvím o koloběhu života, o rodině, lásce, smrti a o vztahu člověka s přírodou. Jde o filmový zen, který uchvacuje obrazem, hudbou a jemnými emocemi, a který má sílu chytit za srdce. Jde o film odehrávající se v bezčasí, na neznámém místě, v neznámé době, a který plyne velmi pozvolna, dýchá pohádkovostí a magickým realismem a skrývá spoustu metafor.V celém filmu jsou přibližně čtyři lokace (různé části ostrova), tři lidské postavy, které spolu neprohodí jediné slovo, asi čtyři legrační krabi a jedna želva a za celou dobu dojde zhruba jen ke třem nebo čtyřem významným událostem, které zapříčiní v životě hlavního hrdiny nějakou změnu. Po celou dobu se přesto daří udržet divákovu pozornost a sem tam vyvolat funkční napětí či dojetí, případně i lehoučký humor. Vizuální stránka je úžasná a základním kamenem filmu je heslo, že v jednoduchosti je krása.
Přesto je těžké zbavit se dojmu, že třeba v úvodní sekvenci animovaného filmu Vzhůru do oblak se jeho tvůrcům podařilo říct přibližně to samé na poli pouhých několika minut, stejně efektně a stejně dojemně, a že to, co nabízí Červená želva, je na celovečerní film (byť ne moc dlouhý) málo.
Jít na Červenou želvu je třeba v očekávání tichého, minimalistického a takřka meditativního zážitku, který sice logicky nevysvětlíte (drobné magické prvky a snové pasáže jsou jaksi přirozenou součástí filmu), ale zato si ho můžete všelijak interpretovat, a hledat v něm coby v univerzálním podobenství různé významy. Kdo má na základě popisu jeho atmosféry chuť takový film vidět a dokáže se na něj takto naladit, tomu se může líbit jako už dlouho nic. Avšak očekávat od něj něco víc je zbytečné a nežádoucí.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Český trailer k filmu Červená želva
Přesto je těžké zbavit se dojmu, že třeba v úvodní sekvenci animovaného filmu Vzhůru do oblak se jeho tvůrcům podařilo říct přibližně to samé na poli pouhých několika minut, stejně efektně a stejně dojemně, a že to, co nabízí Červená želva, je na celovečerní film (byť ne moc dlouhý) málo.Snímek tak lze vnímat jako protipól k americkým animákům, od nichž se liší, jak jen to jde, a vedle nichž působí vyloženě uklidňujícím, až omamným dojmem. Je to rozhodně vhodný film k promítání pro duchovně orientované diváky, kterým se třeba líbil gruzínský Kukuřičný ostrov či jihokorejské Jaro, léto, podzim, zima... a jaro, nebo jejichž děti jsou otevřeny i alternativnější podívané a neztratily se třeba v Písni moře nebo v Cestě do fantazie. A kterým nevadí, když jsou filmy smutné.
Jít na Červenou želvu je třeba v očekávání tichého, minimalistického a takřka meditativního zážitku, který sice logicky nevysvětlíte (drobné magické prvky a snové pasáže jsou jaksi přirozenou součástí filmu), ale zato si ho můžete všelijak interpretovat, a hledat v něm coby v univerzálním podobenství různé významy. Kdo má na základě popisu jeho atmosféry chuť takový film vidět a dokáže se na něj takto naladit, tomu se může líbit jako už dlouho nic. Avšak očekávat od něj něco víc je zbytečné a nežádoucí.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
