Studio Ghibli oslovilo režiséra Červené želvy na základě jeho krátkého animovaného snímku Otec a dcera, za nějž dostal tento nizozemský rodák v roce 2000 Oscara. Dalším pozoruhodným faktem je pak ta skutečnost, že v Červené želvě nejsou vůbec žádné dialogy, takže za celou dobu nepadne ani slovo.
V tu chvíli však začne být jasné, že na ději vlastně až tolik nezáleží, protože film ani děj nemá (víc z příběhu už opravdu prozradit nelze). Červená želva je totiž meditativním podobenstvím o koloběhu života, o rodině, lásce, smrti a o vztahu člověka s přírodou. Jde o filmový zen, který uchvacuje obrazem, hudbou a jemnými emocemi, a který má sílu chytit za srdce. Jde o film odehrávající se v bezčasí, na neznámém místě, v neznámé době, a který plyne velmi pozvolna, dýchá pohádkovostí a magickým realismem a skrývá spoustu metafor.
Přesto je těžké zbavit se dojmu, že třeba v úvodní sekvenci animovaného filmu Vzhůru do oblak se jeho tvůrcům podařilo říct přibližně to samé na poli pouhých několika minut, stejně efektně a stejně dojemně, a že to, co nabízí Červená želva, je na celovečerní film (byť ne moc dlouhý) málo.
Jít na Červenou želvu je třeba v očekávání tichého, minimalistického a takřka meditativního zážitku, který sice logicky nevysvětlíte (drobné magické prvky a snové pasáže jsou jaksi přirozenou součástí filmu), ale zato si ho můžete všelijak interpretovat, a hledat v něm coby v univerzálním podobenství různé významy. Kdo má na základě popisu jeho atmosféry chuť takový film vidět a dokáže se na něj takto naladit, tomu se může líbit jako už dlouho nic. Avšak očekávat od něj něco víc je zbytečné a nežádoucí.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]











