Severoamerické kinematografie věnují značnou pozornost tamním Eskymákům zvaným Inuité - a toto etnikum přitahuje filmaře od pradávna. K pamětihodným průhledům patří pradávný, ještě němý Nanuk, člověk primitivní (i mnohem pozdější rekonstrukce natáčení tohoto filmu, jak ji předložil snímek Kablunak); oba tituly kdysi uvedla Česká televize. Do minulosti se skrze drsnou legendu zahleděl Rychlý běžec, rovněž známý z televizního uvedení. Titulní roli zde ztvárnil skutečný inuitský herec Natar Ungalaaq, tentýž, jenž na sebe poutá pozornost i v dramatu Nezbytnosti života, uvedeném na nedávné přehlídce kanadských filmů a současně též dostupném v nabídce Cinemaxu. Ungalaaq stvrdil, že není pouhým exotickým typem v obrazově přitažlivých výpravách do věčně zamrzlých a zasněžených pustin, ale skutečný umělec schopný přiblížit i povahově protichůdné postavy. V Nezbytnostech života, které se odehrávají v polovině minulého století, představuje inuitského lovce, Tiivii, u něhož byla diagnostikována tuberkulóza. Do sebe uzavřený muž, jenž neovládá jazyk bělošské populace, se v nemocnici cítí naprosto ztracený a osamělý, jen trpně se podřizuje lékařským procedurám a nic nechápaje se dobromyslně usmívá i při výsměchu svých spolupacientů. Těm připadá směšné, že třeba neumí "civilizovaně" pojídat špagety... Tiivii, celým životem spjatý s odlišným způsobem existence, se obává jediného: jak se během dlouhé nepřítomnosti o sebe postará jeho rodina, kdo ji bude zásobovat masem a kožešinami. Vědom si bezmoci, když marný útěk nic nevyřešil, propadá letargii a jen zásluhou vnímavé doktorky Carole (Eveline Gélinasová) se opět vzchopí. Usměvavá žena k němu přivede osiřelého inuitského chlapce Kakiho (Paul-André Brasseur), schopného komunikovat také francouzsky. Mentálně i jazykově spřízněný člověk jej vytrhne z nejhorší netečnosti. Nezbytnosti života nejsou sociálním dramatem, nezabývají se inuitskou komunitou, podnes třeba považující akce ochránců přírody a zvířat za šílené, neboť nikdo tam nechápe, proč by lovci měli měnit lovecké i stravovací návyky dodržované po celé generace. Režiséra Benoita Pilona ani scenáristu Bernarda Emonda nezajímá sociální či právní postavení tohoto obvatelstva, v lecčems dlouho znevýhodňovaného (podobně jako indiánská populace), nakonec stranou pozornosti zůstává i samotné onemocnění, i když jeho závažnost je podepřena několika úmrtími. Soustředí se výhradně na souznění a vzájemné porozumění dvou odlišných kulturních, snad i civilizačních okruhů. A v příběhu, který bych neváhal označit za příkladně vstřícný (a tudíž až nemístně idylizující), toto téma pojednávají s procítěním vskutku dojímavým. Jen v opatrných náznacích postřehneme, že s inuitskou menšinou jednaly úřady mnohdy jak s nesvéprávnými lidmi, jak církev si osobovala nárok rozhodovat i ve věcech, které jí nepříslušely, jak stále přetrvávaly podceňující postoje většinové společnosti, která Inuity vnímala jako cosi cizorodého. Sbližování rozdílů napovídají i proměny v chování: bělošští pacienti se záhy naučí Inuita respektovat, překvapuje je svými dovednostmi, ať již do náčrtníku podmanivě kreslí lovenou zvěř nebo dokáže opravit jemný strojek. Tiivii však umí i vyřezávat figurky, zná cenu i drobného dárku a rád své bližní potěší. Kakiho by dokonce byl ochoten adoptovat, aby jej naučil „nezbytnostem života“ pro existenci v divočině - a misionář vládnoucí jeho řečí je tomu dokonce nakloněn, jak se ukáže v jednom z mála humorněji pojednaných výjevů. Podezíravému biskupu, zjišťujícímu, zda Tiivii, přidržující se samozřejmě svého animistického náboženství, vyznává tu jedinou pravou (to jest katolickou) víru, říká pravý opak toho, než co lovec vypovídá. Nezbytnosti života se odvíjejí v mimořádně pozvolném tempu, upřednostňují nedramatickou strukturu vyprávění, která se opírá o pocitovost. Navozuje melancholický rozměr celého příběhu, daný nejen průběžnou (jakoby vzpomínkovou) konfrontací ledových pustin s kulisou nemocnice. Tiivii se výslovně dotýká rozdílů - zatímco v jeho kraji je i z drobné vyvýšeniny vidět do daleka a tento pohled v sobě zahrnuje až estetické uspokojení, v bělošském městě není skrze stromy a domy vidět nikam. Režisér upřednostňuje nehybné záběry, případně pomalé jízdy, pokud sleduje zpola zvídavou, zpola nechápavou hrdinovu chůzi po nemocniční chodbě. Tiivii udiveně přihlíží, proč se před ním zavírají dveře pokojů nebo operačních sálů, proč jej bez povšimnutí míjejí spousty lidí, aniž by pozastavili.

Sledovat Nezbytnosti života vyžaduje jisté úsilí, protože se nevnucují ani neohromují nějakými atrakcemi. Chtějí se prodrat k záchvěvům vykořeněné, ze svého původního prostředí vytržené lidské duše, jejímž motivacím nemusíme úplně rozumět, ale to ani v nejmenším neznamená, že by byla méněcenná. Zpřítomněný pocit bezmoci a osamění uprostřed lidí, jejichž jazyku a zvykům Tiivii nerozumí, patří k univerzálně sdělným i sdělitelným hodnotám tohoto filmu. Pozn.: Film byl promítán v rámci přehlídky kanadské kinematografie MUNDUS.