Když nad tím tak člověk zapřemýšlí, zdá se, že vlak nejen coby dopravní prostředek je pro spisovatele i filmaře vskutku vděčné téma. Kromě slavné Vraždy v Orient expresu z pera neméně slavné Agathy Christie či Evropy dánského enfant terrible Larse von Triera přichází na mysl v rychlém sledu třeba cimrmanovská Vražda v salónním coupé, Splašený vlak Andreje Končalovského, česloslovenské Oscarem oceněné Ostře sledované vlaky nebo dokonce první skutečný imaxovský hit v Česku Polární expres. A to je tento výčet ještě ochuzen o nespočet westernů, v nichž vlak také často hraje jednu z hlavních rolí. V konkurenci této pestré směsice si však dílko švédského scénáristy, herce a režiséra Petera Dalleho našlo svoje místo. Jeho příběh se odehrává 23. prosince roku 1945. Ze Stockholmu právě vyjíždí rychlík, jehož jedinou a poslední zastávkou je Berlín. Pasažéři tvoří velmi pestrou společnost: uprchlíci z Pobaltí deportovaní ze Švédska, o které pečují dvě řadové sestry, postarší homosexuální pár, lékař osnující vraždu své manželky, jeho milenka, repatriovaný voják, vánoční skřítek, nekompromisní průvodčí a literární kritik, který odjíždí do Berlína, aby zde pomohl budovat novou Evropu. Jeho idealistické úmysly však mají tendenci zvrtávat se v pravý opak... Právě literární kritik Gunnar (Gustaf Hammarsten) je hlavní postavou příběhu. Trochu idealista, trochu filozof (čtoucí Wittgensteinův Tractatus Logico-Philosophicus a soudící, že Pipi Dlouhá punčocha nebude mít u čtenářů valný úspěch), hlavně ale nešika a nemotora. Tudíž scénáristicky velice vděčná postava pasivního hybatele, pomocí něhož autor rozehrává většinu tragikomických situací. Peter Dalle pojal svůj film jako jednu velkou poctu pohyblivým obrázkům. Pozorný divák v něm proto může neustále nalézat tu zřetelnější, tu nenápadnější motivy a parafráze ať už jednotlivých děl a autorů, nebo rovnou celých filmových proudů a žánrů. Díky tomu film po celých sto minut baví, byť jeho poslední třetina už trochu ztrácí dech. K tomu, že tahle bizarní skládanka funguje, výraznou měrou přispívají i všichni obsazení herci. Kromě Gustafa Hammarstena coby nešťastníka Gunnara si asi nejvíc divácké pozornosti získá Magnus Roosmann v roli silně nábožensky založeného lékaře, který si skrze víru dokáže ospravedlnit i vraždu vlastní manželky. V roličce všudypřítomného vlakového průvodčí se pak objeví i sám režisér. Posledním velmi silným bodem celého snímku je kamera. Göran Hallberg (mající koneckonců na svědomí i snímek Klassfesten, o němž jsme na filmserveru psali nedávno) velmi dobře využívá možností filmového jazyka a omezený prostor vlaku pro něj nepředstavuje nevýhodu, ale naopak příležitost vytvořit skutečnou filmovou podívanou. Za svoji práci byl po zásluze nominován na švédskou cenu Guldbagge Award za nejlepší kameru.

Vyvrcholení zápletky stejně jako závěrečná pointa filmu pak zcela v duchu předcházejícího děje představuje trefně hořkosladké probuzení z iluze do skutečnosti. Skenbart - en film om tåg je malou nenápadnou filmovou perlou, které nechybí inteligentní humor ani jemně sžíravý přesah. Byla by škoda nechat si takový snímek ujít. Poznámka: Film Skenbart - en film om tåg je promítán v rámci festivalu Severská filmová zima 2011.