Jak je známo, Arthur Penn byl režisérský chameleon. Bez problému se dokázal přizpůsobit jakémukoliv žánru. Pennnova režijní tvorba se rozprostírá od westernů (debutový Kolt pro leváka, oceňovaný Malý velký muž či revizionistické Zastavení na Missouri), přes klasickou gangsterku (Bonnie a Clyde), komediální drama (Alicin restaurant), akční thriller (Terč), neonoirové krimi (Noc postupuje) až po horor (Smrtící dech zimy) nebo životopisné drama (Divotvůrkyně). Právě Divotvůrkyně, která byla jeho teprve druhým celovečerním filmem, mu vynesla jeho první nominaci na Oscara. S autobiografickou látkou The Story of My Life spisovatelky Helen Keller (1880-1968) se ovšem Arthur Penn seznámil mnohem dříve. Autentický příběh slepé, hluchoněmé dívenky Helen, která překonala svůj výrazný handicap a stala se úšpěšnou spisovatelkou a známou politickou aktivistkou zásluhou své trpělivé, rovněž zrakově postižené učitelky Anne Sullivan, jež dívku vytrhla z izolace od okolního světa, poprvé zpracoval již v roce 1957. Tehdy ji jako televizní hru režíroval v rámci jedné epizody televizní série Playhouse 90 stanice CBS. V hlavní roli Helen se tehdy objevila Patty McCormack a její trpělivou učitelku ztvárnila Teresa Wright. Tím však prehistorie Divotvůrkyně nekončí. Autor hry, americký dramatik William Gibson, se dva roky po realizování televizní verze rozhodl strhující látku přenést na Broadway, kde ji rovněž režíroval Arthur Penn. Na divadle však byla ústřední herecká dvojice obsazena herečkami Patty Duke a Anne Bancroft. Ty Penna svým výkonem natolik zaujaly, že neústupně trval na tom, aby byly posléze obsazeny i do nové filmové verze (a obě za svůj výkon zaslouženě získaly Oscary), přestože ze strany producentů byl na něj vyvíjen tlak, aby se v roli neústupné učitelky Anne objevila herecká hvězda typu Audrey Hepburn. V Pennově citlivě režírovaném, černobílém komorním dramatu obě bez pochyby ženy předvádí své životní role. Patty Duke je ve svém výkonu natolik přesvědčivá, že by jen málokdo uvěřil, že sedmiletou postiženou holčičku hrála jako více než dvakrát tolik starší. Divotvůrkyně je ryze herecký film, jemuž zcela dominují dvě silné ženské postavy, které, přestože se stanou velice blízkými přítelkyněmi, si k sobě dlouho a složitě hledají cestu. Dvacetiletá Anne, bývalá studentka Perkinsonova Institutu pro slepé, koncem devatenáctého století přijíždí na panství Kellerů, aby Helen naučila znakové řeči, což se zejména dívčiným rodičům a příbuzným jeví jako nadlidský úkol. Anniny vysoké ambice se ostře střetávají s vzpurností útloctinou matkou rozmazlené a nevychované Helen a zároveň i s víceméně netečným postojem rodiny, která se k dívce chová jako k němému zvířeti hnanému pudy spíše než jako k rovnoprávné lidské bytosti, která čtyřiadvacet hodin denně vyžaduje jejich pozornost. Anna tak svádí boj nejen s prvotně nepřátelsky naladěnou Helen a jejími příbuznými, ale rovněž sama se sebou. I přesto, že Pennův snímek obsáhl pouze malý (leč velmi zásadní) úsek z pozoruhodného života Helen Keller, nic mu to neubírá na jeho působivosti i po dlouhých letech. Divotvůrkyně je upřímně dojímavým filmem, nicméně výrazy jako kýč či sentiment se mu na hony vzdalují.
Působivý příběh Helen Keller filmaře i divadelníky logicky lákal k dalším a dalším zpracováním. Z těch filmových jmenujme dvě televizní verze: v jedné z nich (z roku 1979) si dokonce znovu zahrála Patty Duke, tentokrát však vystoupila v roli učitelky Anne Sullivan, a v druhé, zatím poslední (z roku 2000) hluchově a zrakově postiženou Helen ztvárnila mladší sestra Jesse Eisenberga Hallie Kate Eisenberg. Verze Arthura Penna však dodnes zůstává nepřekonatelná.