Film ukazuje příběh postarší zdravotní sestry pro domácí péči Vlasty (Alena Mihulová), která své práci obětovává vše, přestože za ni ani nedostává moc peněz. Kvůli tomu občas mívá neshody se svým manželem v důchodu Láďou (Boleslav Polívka). Přestože Vlastu trápí práce, manžel i dcera, dělá pro ně i pacienty první poslední. Na sebe však ani nepomyslí.
Osudovou se jí stane deštivý večer, kdy jí motorkář nabídne svezení. Mají havárii a při operaci břicha doktoři zjistí, že Vlasta umírá na nádor. Dají jí půl roku života. Vlasta se snaží léčit, hledá pomoc u esoterické mentorky (Zuzana Kronerová), ke které ji dovedla dcera pacienta (Tatiana Vilhelmová). Ovšem až po delší době pochopí, že nejen všichni kolem ní potřebují péči, ale i ona sama...
Pokud budeme srovnávat tento snímek s nedávnými filmy podobného tématu, třeba Jako nikdy nebo Pořád jsem to já, nalezneme poměrně velké rozdíly. Všechny filmy jsou vážně skvěle zpracovány, ale ve dvou předchozích něco chybí. Odlehčení. Neříkám, že humor patří do každého filmu a ani by se do nich nehodil, jenže zmíněné počiny mají vážně ponurou atmosféru, která diváka přímo zžírá. Zatímco Domácí péče je schopna vkusně situaci odlehčit i v drsných chvilkách, takže při odchodu z kina není divák tak zdrcen, což je při podobném tématu osvěžující.
Hlavním tahounem filmu však samozřejmě není humor, ale herecké výkony, z nichž jeden už byl náležitě oceněn. Je pravda, že Slávku Horákovi se ty role podařilo napsat přímo "oscarově", takže pokud by z nich herci něco nevytěžili, museli by být opravdu špatní. Tím by tedy ještě měla padnout pochvala scénáři, na kterém byla odvedena brilantní práce a je schopný zaujmout a zabavit i v těch nejobyčenějších dialozích.
Strach jsem však celou dobu měl z konce a musím říct, že je to asi jediný aspekt filmu, se kterým jsem nebyl plně spokojen. U filmu o umírajícím člověku máté dvě možnosti. Na konci nechat postavu umřít, nebo film prostě někde utnout, protože divákovi bude jasné, že později umřela. První možnost je poměrně pasé, která by Domácí péči srazila do vod průměrnosti. Ale s druhou zase vzniká otázka, kde film utnout. Zakončení nakonec není špatné a má svůj význam, nicméně konec by se přímo vybízel jinde - třeba při výborné noční scéně Mihulové v lese.
Ať už to ode mě tedy zní jakkoliv troufale, tvrdím si říct, že se jedná o český filmový skvost tohoto roku a opravdu pevně věřím, že nějaká ta cena tento snímek nemine. Opravdu smekám před režisérem, s jakým kouskem se vytáhl na svém prvním filmu, protože jsem si vážně říkal, že filmy o umírání už mě ničím moc nemají překvapit a hlavně jsem se bál po Jako nikdy podobného nevyužitého potenciálu. Tohle však předčilo všechna má očekávání a určitě doporučuji ke zhlédnutí.