Jacob Sternwood je noční můra londýnské policie. Za léta jeho kriminální činnosti se nikdo jeho dopadení ani nepřiblížil a strážci zákona jsou jemu i veřejnosti akorát tak pro smích. To ovšem jen do doby, kdy se pronásledování Sternwooda chopí mladý a ambiciózní Max Lewinsky. Jeho vytrvalost a nezlomnost hraničící skoro s posledlostí ho nakonec dovedou až tam, kam se žádný polda před ním nedostal - přímo doprostřed Sternwoodovy klíčové operace. Ovšem místo aby čekal na posily, bezhlavě se vrhá do akce a svou nejcennější kořist se pokouší ulovit na vlastní pěst. Jenže selhává a končí potupně na zemi před Sternwoodem vydán na milost a nemilost zbrani v jeho ruce. Padouch ale policistu nechává žít a Lewinsky si z osudového setkání odnáší "jen" prostřelené koleno. To ale není nic proti zhrzenému mužskému egu... Duel dvou zarputilých protikladů, policista versus zločinec, morálně nevyhraněné charaktery, to vše oděno v magickém nočním hávu - jasně, přímo to křičí "Nelítostný souboj!" Těch analogií tu najdeme dost a dost. Je jedno, jestli se režisér Eran Creevy Mannovým majstrštykem skutečně inspiroval, nebo se jedná o čistě náhodnou podobnost, pravda je ale ta, že Welcome to the Punch se označení "The British Heat" prostě nevyhne a jako takový se svým starším příbuzným rozhodně srovnáván bude. A vlastně to ani moc nevadí, stačí, když člověk vezme na vědomí, že Creevy není Mann, že ústřední herecké duo (hlavně James McAvoy) je jak herecky tak scenáristicky ukotveno v trochu odlišných vodách a že film je více než o hodinu (!) kratší. S těmito předpoklady si pak klidně to menší srovnání můžeme dovolit. A Welcome to the Punch z toho rozhodně nevychází špatně. První, co vás do oka praští, je už v trailerech velmi šťavnatě vyhlížející vizuální stylizace. Tady se prostě někdo pořádně vyřádil a dílo se mu zatraceně povedlo. Temné ulice a budovy kontrastující s přízračně modrozelenými odstíny pouličních světel a zářících oken plodí krajně hypnotické obrázky a propůjčují nočním sekvencím neskutečně intenzivní éterickou ale zároveň ostře realistickou poetiku. Tak vypiplaný a vyšlechtěný vizuál se moc často nevidí a po tradičně vyšisovaných britských gangsterkách, jimž většinou vévodí šedozelená, je to pro tenhle žánr vítaný svěží vítr. Proto dokud se oko nenasytí, budete do posledního pixelu vychutnávat každé dohladka vyleštěné filmové okýnko, v němž McAvoy zoufale pobíhá sem a tam, zatímco Strong v klidu mizí i s tučným balíkem peněz. Což je mimo jiné premisa, která funguje po celý film. McAvoyův Max je i po třech letech od nešťastné konfrontace pořád ten horkokrevný mladík, který se nechal kvůli své umíněnosti zmrzačit a Strongův Sternwood naopak coby starý a zkušený mazák pokaždé ze všeho vybruslí a vždycky má nějaký plán B. Prim tu hraje hlavně Lewinskyho obsese starým nepřítelem a nevyřízené účty, které často upozaďují jeho schopnost racionálně myslet a jednat v mezích zákona. Není to klasický dobrodušný polda, není to ani mírně zkažený "bad boy", spíš jen zapšklá existence, která žije pouze minulostí a není schopná fungovat jinak než poháněna spalující touhou po pomstě, kterou jí každý den připomíná staré zranění. A McAvoy je v tomhle charakteru jako doma. Jeho nepříčetně intenzivní herecký styl a usedavě ublížený pohled přesně lícují s tím, jaká jeho postava je. Bídná ale fanatická, pocitově nevyrovnaná a ztracená. Emočně zatápí jako čert a jeho herecký výkon je vlastně vedle stylizace to nejlepší, co vám Welcome to the Punch nabídne. Právě v kontrastu s ním totiž až bolestně bije do očí fakt, že všechny ostatní charaktery přišly zkrátka. Jak Jacob Sternwood, tak zbytek důležitých postav nedostává dost prostoru na to, aby fungovali víc než jen coby kvalitní křoví pro McAvoye. Mark Strong je sice z těch herců, kterým nízká kadence slov sluší a svůj charakter dokáží bez problému prodat jen tím, že nasadí kamennou tvář a drsně civí do kamery, ale Sternwoodův background by rozhodně potřeboval trochu víc péče, hlavně pokud jde o rozvoj morálních stránek jeho osobnosti. Jako zásadový záporák víceméně funguje, ale jen protože je obdařen těmi nejnutnějšími charakterovými rysy, díky nimž divák ví, jak postavu vnímat, ale ve skutečnosti se ho její osud příliš nedotýká, protože je z velké části jen scenáristickou šablonou. To vše ale pramení z jednoho neduhu, který je i vůbec nejpalčivějším problémem Welcome to the Punch - stopáž. Je prostě příliš krátká. 99 minut není málo pro svižnou britskou gangsterku, ale vrstevnatý thriller volá po alespoň dvacetiminutovém přídavku (Nelítostný souboj se pyšní číslem 170, ale to už trochu extrém, ehm). Právě tohle film nezřídkakdy sráží na kolena. Doslova cítíte ve vzduchu, ba skoro nahmatáte ten obrovský potenciál, který ale nakonec takřka nikdy nedojde řádného využití. Jako byste se ocitli na prohlídce honosného zámku, ale procházeli jste ho jen zběžně a ty nejbohatší komnaty míjeli. Přesně tohohle nepříjemného pocitu jsem se hlavně v druhé půli často nemohl zbavit. Konspirační linka rozvíjející se od prostředka filmu sice funguje, ale stejně jako Sternwood pouze coby nejnutnější přísada a katalyzátor nuceného přátelství ústřední dvojice. Welcome to the Punch má sice k dispozici sebranku vynikajících ostrovních herců (mimochodem, je to jen můj dojem, nebo Jason Flemyng hraje snad v každé britské gangsterce?), až na Andreu Riseborough ale všichni trpí syndromem šachové figurky. To slečna dostává trochu víc prostoru a coby Lewinskyho parťačka Sarah předvádí hodně sympatický výkon, jenž chemicky vykazuje s mistrem McAvoyem nadprůměrnou reaktivitu. Vlastně by skoro nebylo na škodu, kdyby byl film prachobyčejnou kriminálkou, jelikož s touhle dvojkou v čele by to rozhodně disponovalo tou správnou jiskrou. Konspirace nám tu tedy fungují, ale jsou až přiliš neorganicky vpravovány do děje a slouží opravdu jen k tomu, aby Lewinského a Sternwooda nakonec svedly dohromady v boji proti prohnilým kolegům a přátelům. Aspoň tyhle momenty ale naštěstí Creevy zvládl skvěle. I ve chvílích, kdy je děj předvídatelný, tak emoce fungují, patos se nepřelévá a divák sympatizuje. Krátká stopáž se sice opět přihlásí ke slovu, když film vrcholí poměrně zkratkovitě, ale všechno vynahrazuje poctivá akce plná hutných přestřelek plus menší dávka násilí, přičemž se dostaví dokonce i jedna ultracool zpomalovačka. Finále ve stylu "dva versus mnoho" pak dá vzpomenout i na takové L.A. - Přísně tajné a je důstojnou tečkou za atmosférickou jízdou. Pan režisér tak víceméně uspěl. Stvořil působivý autorsky osobitý thriller, který párkrát vypálí opravdu ostře a řádně si pohraje s vašimi světločivnými buňkami. Jeho zápletka by sice zasloužila složitější konstrukci a propracovanější postavy, ale na druhé straně táhne našlapanou a stylovou akcí, která je v tomhle žánru půl filmu. Takže gratulace a jméno Eran Creevy už od teď budeme vyhlížet s očekáváním.
Originální trailer filmu Welcome to the Punch