"Není malých a velkých rolí." Posvátná mantra, která udržuje celé generace epizodních herců ve víře, že jejich volba povolání byla správná, pokračuje ponaučením "jsou jen malí a velcí herci" a za jejího původce bývá často mylně považován americký režisér Sidney Lumet. Skutečný autor výroku, ruský divadelník a guru vyznavačů metodického herectví Konstantin Stanislavskij, ale neměl důvod chodit Lumeta v noci strašit. Loni zesnulý tvůrce svým dílem soustavně přesvědčoval o tom, že Rusovo tvrzení neplatí jen v divadle, ale také ve filmu. Lumet byl úzce spjatý s věhlasným Actors Studiem Lee Strasberga, hereckou školou, která Stanislavského metodu vciťování vzývala jako evangelium. Zdejší poznatky uplatňoval i při své televizní práci na přelomu čtyřicátých a padesátých let a ve stejných intencích pokračoval také ve filmu, se kterým svázal život na plných padesát let (svůj poslední snímek Než ďábel zjistí, že seš mrtvej natočil před pěti lety jako třiaosmdesátiletý). Sidney Lumet věřil, že základem úspěšného výsledku je minimálně dvoutýdenní poctivé zkoušení s celým obsazením bez ohledu na rozsah rolí, důraz na uvěřitelnou psychologii a realistické podání. Jednal proto s herci jako s rovnoprávnými spolutvůrci a umožnil jim namísto odevzdaného kličkování mezi značkami postavy dotvářet a po svém interpretovat. V debutu Dvanáct rozhněvaných mužů tak přisoudil jedenácti převážně divadelním hercům stejný význam i prostor jako filmové hvězdě Henrymu Fondovi; Ingrid Bergman zase stačilo v jeho detektivce Vražda v Orient expresu pouhých pět minut k natolik koncentrovanému výkonu, že za něj byla odměněna Oscarem. Ne, v Lumetových filmech opravdu nebylo malých rolí. Režisérův vnější rukopis možná nebyl příliš znatelný, ale vnitřní integritu jeho díla nelze přehlédnout. Kromě několika nepodařených pokusů o komedii (Smrtící past, Garbo mluví nebo Kritická péče), v nichž se tak trochu tloukla realističnost režie s nadsázkou scénářů, Lumet točil převážně psychologická dramata, obvykle s kriminální zápletkou a více či méně explicitním společenským apelem. Z různých úhlů v nich nahlížel témata individuální i kolektivní odpovědnosti (jakož i neochoty se k ní postavit čelem), viny, trestu a touhy hrdinů dovolat se spravedlnosti. Ve Stroji času jsme se Sidneymu Lumetovi zatím věnovali jen jednou (článek o filmu Sestup Orfeův si můžete přečíst zde), ale záhy tento deficit napravíme. Během červnových pondělků připomeneme čtyři z jeho nejlepších filmů: klaustrofobický thriller Selhání vyloučeno o hrozbě nukleární války, psychologické drama Zastavárník o muži, který přežil holocaust, staroanglickou detektivku s Herculem Poirotem Vražda v Orient expresu a nakonec Psí odpoledne, drama o fatálně nezdařené bankovní loupeži.